Lucy

72 71 7O 69 68 67 66 65 64 63 62 61 6O 59 58 57
56 55 54 53 52 51 5O 49 48 47 46 45 44 43 42

Beky

58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42

M. Hirse- Vím jak chutná vzduch; XVII.časť

30. července 2015 v 22:46 |  Books
Váha ukazovala 36,2 kilo. Byla sobota ráno, právě jsem vstala. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a pocítila odpor k tomu, co jsem tam viděla. Na obličeji se projevoval nedostatek důle­žitých vitaminů. Kůži jsem měla skoro průhlednou a oči se zdály být na ten poznamenaný obličej příliš velké.
Dohodly jsme se s mámou, že s ní pojedu nakupovat. Jezdí­vala jsem s ní každý víkend, hrozně ráda jsem chodila po ob­chodě a prohlížela si potraviny. Dávaly jsme si pak obě smeta­novou zmrzlinu, byl to už takový rituál. A bylo pro mě hodně důležité, že to bylo právě v nákupním středisku Rosengaard. Asi proto, že jsem při jídle mohla sledovat lidi kolem. Čím více živo kolem mě bylo, tím jednodušší pro mě bylo jíst.
Na zmrzlinu jsem se těšila už po cestě autobusem. Měla jsem přesně rozmyšlené, jak velkou zmrzlinu si dám a čím si ji ne­chám posypat. Máma párkrát řekla, že zmrzlinu nechce, to jsem si pak taky nedala. Bylo důležité, že dělala, jako by bylo úplně normální jíst zmrzlinu, i když to bylo v únoru. Když jsme přije­ly z nákupu domů, byl čas na oběd a zase pro mě bylo podstatné, že si máma taky něco vzala. Co byla dospělá, tak nikdy neoběd­vala, takže se musela do oběda nutit, aby přiměla k jídlu i mě.
Od odchodu z nemocnice jsem několikrát zavolala Lesliemu, aby věděl, že jsem v pořádku. To rád slyšel a domluvili jsme
se, že se setkáme v den, kdy budu vážit 48 kilo. Bylo těžké uvěřit tomu, že takový den někdy přijde, ale jednou v noci jsem zažila něco, co znamenalo bod obratu.
Máma a já jsme si právě lehly do postele. Zvykla jsem si spát u ní. Často jsem ji držela za ruku, než usnula. Když jsem si přetáhla peřinu, bylo mi divně. Zdálo se mi, že v pokoji je ještě někdo kromě mě a mámy. Cítila jsem přítomnost nějaké­ho člověka, kterého nebylo vidět. Ale kdo by to mohl být? Ne­znala jsem nikoho, kdo umřel, takže pokud by to byl duch, tak kdo vlastně? Máma mi dovolila zapálit si v ložnici cigaretu, abych se uklidnila. Cítila jsem neklid po celém těle, a když jsem po půlhodině zhasla světlo, bylo to ještě horší. Pomodlila jsem se večerní modlitbičku a zavřela oči.
Najednou mi bylo jasné, že umírám. Spatřila jsem ten všeo­becně známý tunel orámovaný nádhernou oranžovou září.
"Mami, mami! Umírám!" Mámu, která už spala, probudilo moje zoufalé volání.
"Co to proboha říkáš, Marie?"
"Mami, myslím, že umírám, když zavřu oči, tak vidím stát muže na konci tunelu."
Máma vstala a rozsvítila. "Co mám dělat?" zeptala se. Mu­selo na mně být vidět, že to myslím vážně, protože máma vy­padala vystrašeně.
"Vím jenom to, že musím zůstat vzhůru, protože jestli usnu, tak umřu."
"To budeš vzhůru celou noc?" zeptala se.
"Jinak to nejde! Nechci umřít!" Dala jsem se do pláče a má­ma, která jinak v ložnici nikdy nekouřila, si zapálila cigaretu.
"No, tak to se musíme udržet vzhůru."
Nikdy jí nezapomenu, že mě tehdy v noci brala vážně. Jsem
si naprosto jistá, že kdybych tu noc prošla tunelem, byla bych už mrtvá. Několikrát během noci máma málem usnula, ale já jsem na ni neustále mluvila. Dokonce jsem vypila sklenici podmáslí s tabletkami sladidla a snědla půlku housky.
Když ráno vycházelo slunce, rozhodla jsem se, že se vzdám svého hladovění a budu se snažit uzdravit.
Doslov
Období, které následovalo po tomto rozhodnutí, bylo neuvěři­telně těžké. Do té doby se všechno točilo kolem jídla a já se teď musela snažit, aby můj život naplnilo něco jiného. Brečela jsem skoro každý den a několikrát jsem do toho málem spadla zpátky, ale můj zážitek smrti mě přesvědčil o tom, že lékaři měli pravdu, když říkali, že bych na to mohla umřít.
Když jsem po týdnu vážila 37 kilo, málem jsem se opět pře­stala ovládat, lákalo mě začít dát se znovu do boje a pokračo­vat v hladovění. Naštěstí však někde uvnitř mě bylo malé dítě, které křičelo a dožadovalo se péče. Musela a chtěla jsem být sama na sebe hodná a naučit se, že je jedno, kolik vážím. Hlav­ní je, aby mi bylo dobře.
Máma nemohla uvěřit tomu, že ta noční můra je u konce, i mně samotné to koneckonců trvalo více než měsíc plný bojů, než jsem si byla úplně jistá, že teď už opravdu chci být zdravá. Ale jakmile jsem se definitivně rozhodla, mohla jsem najeď-nou jíst úplně normálně. Bylo to nádherné dát si něco k jídlu a mít z toho požitek. Mnohokrát jsem brečela radostí nad tím, že jsem dostala ještě jednu šanci. Šanci stát se úplným a doko­nalým člověkem.
Dnes je to už jedenáct let, co jsem se vrátila z Japonska. A ko­lik se toho za ty roky stalo! Vdala jsem se, rozvedla, porodila dítě a teď žiju s dvouapůlletou Victorií sama. Až teprve po mnoha letech jsem se odhodlala vypovědět, že mě kdysi dávno málem zabilo neurotické odmítání jídla. Tajila jsem to v pod­statě kvůli tomu, že mi bylo příliš trapné o tom vyprávět lidem v okolí. Neměla jsem odvahu prozraďit jim, že za tou hezkou fasádou byla - a pořád je - velmi zranitelná dívka. Až teprve postupem času jsem díky studiu psychologie pochopila, že jsem taková, jaká jsem, a zeje normální mít jak silné, tak i své slabé stránky.
Při pohledu zvenku to vypadá, že mám v životě všechny předpoklady být šťastná. Zčásti jsem se sama podílela na vy­tváření obrázku mladé ženy, která má život zcela ve svých ru­kou. V některých obdobích byla pravda ovšem úplně jiná, ale většina lidí snad pochopí, pod jakým tlakem se občas každá známá osobnost ocitá. Sedm let jsem moderovala Kolo štěstí a nyní, kdy píšu tento doslov, je to právě pět dní, co jsem se dozvěděla, že tento pořad končí. V tu chvíli mi to bylo hodně líto, ale po pár dnech mě to přešlo a teď už vím, že místo mo­derování budu mít možnost psát, kromě jiného i knížky, o čemž jsem vždycky snila.
Za napsáním této knihy stojí moje současné povolání psy-choterapeutky, které vykonávám vedle práce pro televizi. Ve své praxi jsem se setkala s mnoha mladými dívkami s poruchámi příjmu potravy a doufám, že moje kniha pomůže někte­rým z těch, které jsou nemocné právě nyní. Dále doufám, že v ní příbuzní a další zájemci najdou malé poučení o této kom­plikované nemoci.
Bylo krásné psát tuto knihu, ale zároveň velmi těžké. Muse­la jsem se probírat všemi těmi pocity, které jsem po mnoho let skrývala. Smála jsem se i plakala, ale nejlepší na tom je, že jsem tím udělala skutečnou tečku za svým anorektickým ob­dobím.
Postupem doby jsem došla k poznání, že člověk musí milo­vat sám sebe, aby dokázal milovat ostatní. Mylně jsem se do­mnívala, že získám sebedůvěru díky tomu, že budou lidé obdi­vovat můj zevnějšek. Jenže sebevědomí není to samé jako důvěra v sebe sama, a tak bych chtěla poprosit každého, kdo bude číst tuto knihu, aby se staral o ono dítě, které se nalézá v jeho nitru. Sama jsem zašla až na nejzazší mez, kdy jsem cítila, že nemá cenu žít dál. Dnes jsem však vděčná za to, že jsem nalezla sílu se uzdravit.
Můj partner, Jakob, který mi byl při práci na této knize neu­věřitelnou oporou, se mě občas ptal, zda nejsem ve svém vy­právění až příliš otevřená. Na to jsem mu mohla pouze odpo­vědět, že pokud bych nebyla stoprocentně poctivá, nemělo by to pro mě ani pro vás žádnou cenu. Někdo bude možná šoko­ván absolutně otevřeným líčením mých pocitů, ale život mě kromě jiného naučil jednu věc: člověk je takový, jaký je, a za tím by si měl stát.


Zdroj: Opis z knihy; M. Hirse ,, Vím, jak chutná vzduch'', FRAGMENT, ISBN: 80-253-0148-6
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama