Lucy

72 71 7O 69 68 67 66 65 64 63 62 61 6O 59 58 57
56 55 54 53 52 51 5O 49 48 47 46 45 44 43 42

Beky

58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42

M. Hirse- Vím jak chutná vzduch; XVI.časť

30. července 2015 v 22:46 |  Books
Schoulila jsem se s rukama kolem kolen a kývala se ze stra­ny na stranu. Ať se stane cokoliv, nikdy se k němu zpátky ne-nastěhuju. Už bych nemohla spát s mužem, kterého nemiluju. Chtěla jsem být milována taková, jaká jsem, a když to nepů­jde, tak si budu muset vystačit sama. To by asi taky bylo nej­lepší, mé tělo by aspoň mělo pokoj. Utěšovalo mě, že už se nebudu cítit vinna, že ho sexuálně neuspokojuji. Nechtěla jsem se zabývat city, chtěla jsem myslet jen na jídlo. Ještě jsem si skočila do kufru pro tabletky a pak šla spát.
"Vstávej." Máma stála s úsměvem ve dveřích. Bylo pět ho­din ráno, týden poté, co jsem se přestěhovala domů. Všechno šlo nad očekávání dobře. Bylo nám spolu opravdu fajn. Doma jsem jedla vlastně jenom jednou, večer, takže pozornost se omezovala pouze na večeři. Stejně jsme se však nemohly tak úplně shodnout na tom, co buďeme jíst. Máma samozřejmě chtěla, abych jedla co nejvíc tuků, ale to jsem odmítala. Snaži­la jsem sejí vysvětlit, zeje lepší, abych jedla málo než vůbec nic, což akceptovala. Zjistila jsem, že se mi jí lépe, když se se mnou nikdo o jídle nebaví. Dokonce jsem snědla celý karba­nátek a necítila žádnou vinu. Měla jsem z toho radost i strach zároveň. Kam to půjde dál? Už jsem to vzdala? Jak velká pak byla moje radost, když jsem o 14 dní později zjistila, že jsem nepřibrala ani gram.
Také jsem teď během dne spalovala více kalorií, když jsem bydlela u matky. Choďila jsem na autobus, z autobusu na vlak,
z vlaku do školy a pak zase nazpátek. Nebylo pochyb o tom, že jsem začala jíst víc, ale naštěstí se to na mně nijak neproje­vovalo. Každý večer jsem pokládala hlavu mámě do klína a ona mě houpala ze strany na stranu. Myslím, že měla pocit, jako bych byla její malé děťátko, a já jsem si vychutnávala její pozornost. Její radost pro mě hodně znamenala, čím byla šťast­nější, tím víc jsem jedla. Když byla občas podrážděná a ve stresu, nemohla jsem polknout ani sousto. Kolem stolu musela být naprostá pohoda, abych se dokázala přimět něco sníst.
Jesper párkrát zavolal, ale já to vždycky brzo ukončila. Oči­vidně měl strach, že jsem naštvaná a budu ho pomlouvat, ale ujistila jsem ho, že jsem jenom ráda, že jsme se nakonec shod­li na tom, že se k sobě nehodíme. Když jsem s ním mluvila naposledy, popřála jsem mu dokonce hodně štěstí s Pam. Dnes jsou z nich manželé.
"A kdy prosím tě začneš zase jíst?" Můj starší bratr si mě pro­vokativně změřil pohledem.
"To teda fakt nevím," odpověděla jsem rozmrzele.
"Ty ses prostě divná."
Rozbrečela jsem se a naštvaně se na něj otočila: "Ty tuhle nemoc sakra vůbec nechápeš a nikdy ses o to ani nesnažil." Viděla jsem mu na očích, jak mu to je líto. Bylo pro něj těžké vyrovnat se s mojí nemocí, ale nemohla jsem snést, že jsem se kvůli němu při jídle zase rozbrečela.
"Kolikrát jsi za mnou byl v nemocnici?" Skutečnost byla taková, že mě v nemocnici nenavštívil ani jednou. Bylo to vel­ké zklamání. Nebylo žádným tajemstvím, že nesnáší nemocni­ce, ale měla jsem tak nějak pocit, že by měl být schopný se přes ten strach přenést. Potřebovala jsem mít jistotu, že mě má moje rodina pořád ráda, i když už nejsem taková jako dřív.
Často jsem jim říkala, jak moc pro mě znamenají, takže mě hrozně bolelo, když to neopětovali. Vstala jsem od stolu a šla do kuchyně. Už jsem nedokázala pozřít ani sousto. Nálada by­la na bodu mrazu.
"Promiň, Marie," André se za mnou vytratil do zahrady.
"To je dobrý," brečela jsem, "jenom kdybys věděl, jaké to je žít podle toho, co ti přikazuje hlas uvnitř hlavy. Kdyby to jen trochu šlo začít zase normálně jíst, aby všichni mohli být šťast­ní, tak už bych přece dávno začala."
"To chápu." Objal mě a já jeho s vděčností taky. Zbytek ve­čera jsem dělala, jako že se nic nestalo, ale v duchu jsem bre­čela. Nejmíň ze všeho jsem si přála, aby kvůli mně byli v rodi­ně nešťastní, a přitom se mi právě to povedlo. Nedokázala jsem se přimět sníst ani půlku housky k večerní kávě, jak jsem teď byla zvyklá. Pocit, že jsem zklamala, mě dusil v krku a žádné jídlo jsem si nezasloužila. Ten večer jsem snědla 32 tabletek, jejichž účinek jsem naplno pocítila hned ráno ve vlaku.
21
Od té doby, co jsem se přestěhovala do Odense, jsem se neví­dala s nikým kromě matky. Dojíždění mi bralo veškerou ener­gii a nikdo mi nenavrhoval, že by mě navštívil. Měla jsem jed­nu kamarádku, bydlela u Faaborgu, seznámila jsem se s ní už dávno. Jmenovala se Karina, taková milá holka, a byla u svěd­ků Jehovových. Jejich pohled na svět jsem sice nikdy nechápa­la, ale ona mi byla sympatická. Řekla jsem si, že nevadí, že věří v něco jiného než já, jen když o tom nebude vykládat ho­diny a hodiny. Líbilo se mi, jak jednala s lidmi, a všichni o ní říkali, že je milá a ochotná.
Samozřejmě, že jsem ji navštívila několikrát u ní doma, ale nad jejich domem jako by visel černý mrak. Nikdo se tam na­hlas nesmál a před každým jídlem se modlili. Já jsem byla od­jakživa věřící, byla jsem zvyklá modlit se před usnutím, ale takhle před jídlem to bylo jiné. Ráda bych ji navštěvovala čas-těji, ale připadalo mi, že to v rodině neradi vidí. Chování jejích rodičů jasně prozrazovalo, že si nemyslí, že bych pro ni byla dobrá společnost. A to dokonce i přes to, že o mně nic nevědě­li, asi byli přesvědčení, že nejsem tak hluboce věřící, jak by člověk podle nich měl být. Většinou jsme si tedy jen volaly a to mi vyhovovalo. Odpadlo tak společné stolování, při kte­rém bych se určitě nevyhnula tomu, že bych toho snědla víc, než kolik bych vlastně chtěla.
Karina chodila o třídu výš a k ní do třídy chodil jeden moc
fajn kluk, jmenoval se Claus. Všimla jsem si ho hned ze začát­ku, co jsem přišla do školy, ale jenom mě napadlo, že by to s ním stálo za to, a hned jsem na něj přestala myslet. Ale teď, když jsem byla zase sama, pořád jsem se na něj Kariny vyptá­vala. Nejenže je hezký, ale je i chytrý a milý, odpovídala. Skvělá kombinace! Vždycky o polední přestávce jsem jenom seděla a mohla si oči vykoukat. Nosila jsem pořád tři vrstvy oblečení, ale váha mi stoupla na 36,5 kilo a cítila jsem, že jeho zájem roste. Každý koneckonců věděl, že jsem byla dvakrát miss Dánska a že jsem žila nějakou dobu v cizině. To, že jsem byla tak hubená, mu zřejmě nevadilo a zanedlouho už jsme si vyměňovali žhavé pohledy.
Uteklo několik týdnů, než jsme spolu prvně promluvili, by­lo to jednoho dne, když jsme na něj cestou domů s Karinou náhodou narazily v autobusu. A netrvalo dlouho, než jsem z něj dostala, zeje sám. Když jsem mu zamávala na rozlouče­nou a šly jsme s Karinou polní cestou domů, byla jsem šťastná. Odpoledne jsem pak snědla dvě housky bez jakéhokoliv pocitu viny. Bylo mi jasné, že nemůžu s někým chodit, dokud vypa­dám takhle, a že bude nutné přibrat. Jinak můžu na Clause za­pomenout. S Karinou jsem o tom nemluvila. Ona byla přece přesvědčená, že trpím nějakou střevní chorobou a že svoji vá­hu nemůžu sama ovlivnit. Chtěla jsem ji poprosit, aby Clauso-vi řekla, že jsem nemocná, ale že už se to pomalu zlepšuje.
Celý zbytek dne jsem měla na tváři úsměv a doma jsem o něm vyprávěla mámě. Měla ze mě radost a já snědla celou housku nadšená z toho, že už to zase začínám být já. Znovu jsem v sobě objevila cit pro druhé pohlaví, a když jsem se nad tím hlouběji zamyslela, nepřipadalo mi už ani pomyšlení na sex nijak hrozivé.
Když jsem následujícího dne viděla Clause ve škole, byla
jsem si už jistá, že ho musím mít. Ale jak to mám proboha udělat? Asi by nechtěl chodit s holkou, která vypadá jako tyč­ka od fazolí. Mohl by mít kteroukoliv. Přesto jsem se s ním dál bavila a o pár týdnů později mě pozval k sobě. Bydlel s rodiči ve Faaborgu. Ráno jsem si oblékla bílý svetřík a modré levis-ky. Když jsem vyrážela z domu, byla jsem sama se sebou spo­kojená. Dohodli jsme se, že pojedeme spolu autobusem.
Byla jsem ráda, že mě vzal k sobě domů, takže nemusíme mezi lidi. Šli jsme na procházku s jeho psem podél vody a ko­lem páté přišla domů jeho máma a uvařila jídlo. Byla na mě hrozně milá a nevyptávala se, proč jsem tak hubená. Claus jí určitě už řekl, že jsem nemocná, a ona dělala jako že nic, když jsem jedla. Musím přiznat, že jsem toho snědla víc než nor­málně, a kupodivu jsem kvůli tomu neměla žádné výčitky.
Domluvili jsme se, že se sejdeme zase za týden - znovu u něj doma. Neustále jsem na něj myslela, byl tak skvělý, ale jak bych mohla s někým chodit, když vypadám takhle?
Večer před návštěvou jsem dospěla k rozhodnutí, že už se s ním nesmím dál vídat. Zavolala jsem mu, že jsem onemocně­la a že si spolu můžeme promluvit, až mi bude lépe - tak jsem získala čas na rozmyšlenou. Následující dny jsem chodila za školu, abych ho nepotkala.
Dva dny poté, co jsem odmítla jít ke Clausovi na návštěvu, jsem najednou slyšela na příjezdové cestě auto. Podívala jsem se z okna a on to byl Claus v autě svých rodičů. Panebože, co mám dělat? Když otevřu dveře, tak mě možná na uvítanou po­líbí, k tomu jsem neměla odvahu. Hrozně jsem se bála, že se mě bude dotýkat a já to nezvládnu. Šla jsem rychle do koupel­ny, a když se o dvě minuty později ozval zvonek, lehla jsem si na podlahu. Ježíšmarjá, jen aby nešel k oknu. Doplazila jsem se ke sprše a sedla si dovnitř. To už klepal na jedno z oken do
obýváku. Co teď? Snad mě neviděl. Bylo mi to strašně trapné, ale nemohla jsem jít otevřít.
Když jsem slyšela auto odjíždět, dala jsem se do pláče. Proč jsem mu jenom nemohla otevřít? Možná bych ho mohla obe­jmout, ale co potom? Na věky bych ho zadržovat nemohla. Za nic na světě bych mu neukázala svoje ošklivé tělo. Běžela jsem do postele a přetáhla si deku přes hlavu. To to se mnou zašlo pěkně daleko! Když si vezmu, že mi víc záleží na jídle než na tom, aby mi bylo dobře. Pokud brzo nepotkám někoho, kdo mi pomůže, tak se budu muset zabít. Tohle se už dlouho vydržet nedá.



Zdroj: Opis z knihy; M. Hirse ,, Vím, jak chutná vzduch'', FRAGMENT, ISBN: 80-253-0148-6
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama