Lucy

72 71 7O 69 68 67 66 65 64 63 62 61 6O 59 58 57
56 55 54 53 52 51 5O 49 48 47 46 45 44 43 42

Beky

58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42

M. Hirse- Vím jak chutná vzduch; XIII.časť

30. července 2015 v 22:44 |  Books
"Ty nebudeš nic jíst?" obrátila se ke mně Pia, jedna holka z mo­jí třídy.
"Ne, nemám ani moc hlad, to jsou ty moje zatracený stře­va." Vykouzlila jsem na tváři grimasu, která by se k tomu mohla hodit, a potáhla zhluboka z cigarety.
"V sobotu k nám zvu holky na večeři," k našemu stolu při­šla další spolužačka, "nechceš přijít?"
"Jo, ráda. V kolik to je? Do sedmi něco mám, ale mohla bych se stavit, až budete najedené," odpověděla jsem.
"Budem večeřet až v osm, tak to určitě stihneš."
"Nechtěla bych vám to s jídlem nějak komplikovat, víš, že skoro nic nemůžu."
"Tak si prostě vem něco s sebou," usmála se na mě.
"Jo, no tak jo. To bude fajn."
Celou cestu autobusem domů jsem si lámala hlavu, co si tam s sebou mám vzít. Nemůžu tam přece přijít s půlkou jabl­ka, myslely by si, že jsem se zbláznila. No, možná jsem přece jenom měla říct, že děkuju, ale nepřijdu, když se to tak vezme, tak se toho v podstatě stejně nezúčastním. Tak proč bych ne­mohla prostě zůstat doma? Stejně nebudu opravdovou součás­tí skupiny. Nic o mně nevědí a já bych jim pravdu neřekla ani za nic. Možná bych si mohla vzít arabský chléb se salátem a rajče - bylo by to příliš mnoho kalorií?
Když jsem dorazila domů, vzala jsem si kalorickou tabulku a vypočítala, kolik kalorií by to celkem bylo. Zhruba 250 kalorií, to už bych ten den nesměla sníst nic jiného. Sakra, tak ráda jsem měla příjem kalorií rozdělený do celého dne; a ne abych je všechny snědla naráz. Takhle umřu hlady. Přemýšlela jsem nad tím hlouběji a rozhodla se, že bych si s sebou mohla vzít jen půlku arabského chleba a říct jim, že už jsem se najed­la dřív. Na to určitě skočí. S úlevou jsem si vlezla do sprchy. Teď už na to nebudu muset myslet, jen se ještě zeptám Jespera, jestli by mě mohl v jedenáct vyzvednout.
Beztak jsem vždycky odcházela jako první, dělalo mi hrozné problémy být společenská, protože se mi hlavou honila spous­ta myšlenek. Večer jsem byla pokaždé brzo unavená. Zvykla jsem si před usnutím žvýkat žvýkačku, každý večer to byl stej­ný rituál. Uložila jsem si žvýkačku do nočního stolku, a když Jesper zhasl, vzala jsem si ji a dala na jazyk. Nechala jsem ji ležet v puse pět minut, abych si co nejvíc užila tu chuť, a až pak jsem začala žvýkat. Žvýkala jsem, než-se chuť vytratila, pak jsem se šla vymočit a spolkla projímadlo.
Počet projímavých tabletek záležel na tom, kolik jsem toho přes den snědla, ale většinou jsem jich brala 24. Začala jsem také pít čaj s projímavými účinky, ale za prvé to odporně chut­nalo, a navíc se nikdy nedalo přesně odhadnout, za jak dlouho začne působit. Když jsem ho ráno šálek vypila, zbláznil se mi žaludek během dopoledne. Zatím jsem to vždycky stihla na záchod ve škole, ale měla jsem neustále strach, že by to jedno­ho dne mohlo dopadnout špatně.
Měla jsem pocit, že to se spolužáky o polední přestávce už dobře zvládám. K obědu jsem si běžně dávala jeden jogurt a nikdo už se mě nevyptával, proč nic nejím. Za dlouhých dnů ve škole jsem si občas koupila malou čokoládu. Trvalo to běž­ně několik přestávek, než jsem sama sebe přesvědčila, že ne-
bude vadit, když si ji koupím. Většinou jsem ji pak i snědla, ale párkrát jsem čokoládu vyhodila do koše. Záleželo na tom, kdo byl zrovna se mnou. Když to byla Kamila nebo Pia, mohla jsem šiji rozdělit na čtyři kousky a ani jedna to nekomentova­la, ale když tam byl někdo další, neodvážila jsem se ji jíst, protože jsem se nemohla přinutit sníst ji v kuse.
Dělaly se testy z účetnictví, srdce mi prudce bušilo. Proč ne­dokážu jasně myslet, proč se mi dělá mdlo? Dokonce jsem snědla i půlku suché housky. Naštvaně jsem se do ruky rýpala nehtem.
"Koukej se dát dohromady, Marie," říkala jsem si v duchu. Bylo pro mě hrozně důležité, abych obstála. Co kdybych do­stala málo bodů, ještě by si všichni řekli, že kromě toho, že jsem hubená, tak jsem ještě navíc blbá. Listovala jsem jednot­livými stránkami testu.
Kruci, jak se dělá pokladní závěrka, vždyť jsme se to učili. Nervózně jsem se rozhlížela kolem. Ostatní seděli v hlubokém soustředění nad svými papíry a někteří už počítali na kalkulač­ce. Cítila jsem, jak se mi stahuje žaludek, večer předtím jsem si vzala 28 tabletek, protože jsem snědla sladkou tyčinku, a to­hle je trest. Snažila jsem se očima zachytit pohled učitele, ne­dalo se nic dělat, musela jsem hned na toaletu. Bolesti už se skoro nedaly vydržet a spolužák z lavice na mě udiveně hle­děl. Ukázala jsem si prstem na břicho a pokrčila rameny. "Tak jdi přece ven," napsal na malý papírek. Přikývla jsem a zvedla ruku. Svend, můj učitel, si mě změřil pohledem, ale naštěstí pak přišel k mojí lavici.
"Potřebuju na WC," zašeptala jsem. Přikývl a já se na něj
vděčně usmála. Vykradla jsem se ze dveří a běžela co nejrych­leji na toalety nejdál od velké posluchárny, kde bylo obvykle vždycky volno. Jen co jsem se posadila, už to ze mě šlo. To je ale úleva, zbavit se toho všeho, žaludek se mi rázem uklidnil. Rychle jsem si umyla ruce a spěchala zpátky.
Hlavu jsem teď měla mnohem jasnější, a i když jsem byla o půl hodiny pozadu, dostala jsem nakonec 11 bodů z 15. Byla jsem spokojená, 11 bodů byl skvělý výsledek. Když nám vý­sledky o týden později oznámili, hned jsem volala mámě.
Když jsem v sobotu večer přišla ke Trine, všichni ostatní už tam byli. Z reproduktorů řvala hudba a všichni na sebe křičeli.
"Ahoj," usmívala jsem se a každého objala.
"To je fajn, žes přišla, Marie," volali jeden přes druhého.
"Já děkuju, že jste mě pozvali, ale bohužel jedem zítra na krtiny, takže mě Jesper vyzvedne už v jedenáct - kruci, tak ráda bych s vámi vyrazila do města."
Koukali na mě s účastí a já si oddychla. Tři hodiny v poho­dě vydržím být společenská. Sedla jsem si vedle Kamily, která si taky přinesla rum a velkou láhev coly, aby si to mohla mixo­vat. Byla neuvěřitelně hubená, což jsem obdivovala. Také sko­ro nic nejedla a o to jsem to měla jednodušší. Ostatní si právě připíjeli, tak jsem taky zvedla svoji sklenku.
Všechny holky se pěkně naparádily, byly namalované a mě­ly upravené vlasy. Zevrubně jsem šije prohlížela. Přišlo mi to docela legrační, jedna jak druhá stála doma před zrcadlem, než se vydaly sem. Jak jsme všechny stejné - a přesto tak jiné.
Zahlédla jsem Stine, vlasy po trvaleji trčely do všech stran a řasy měla slepené. Protivilo se mi, když něco nebylo udělané pořádně. To snad sama nevidí, jak příšerně vypadá? Potřebo­vala zhubnout pár kilo a nebylo dne, aby o tom nemluvila. Musela jsem se dost držet, abych nedala najevo, jak je mi od­porné, že nemá žádnou disciplínu. Nestačí, že je tlustá, ale ještě o tom musí den co den mluvit. Samozřejmě, že přinesla pivo, po kterém se šíleně tloustne. Ovšem až na to, že byla
trochu tlustá, byla jinak vlastně celkem fajn. Jenom úplně jiná než já. Bydlela odmalička na vesnici a už pět let chodila s jed­ním klukem. Z mého pohledu byl její život k ukousání nudný a ona určitě zas nedokázala pochopit, jak žij u já.
To s ostatními dívkami to bylo mnohem jednodušší. I když neměly zkušenosti z Dálného východu a nepracovaly jako mo­delky, tak jim sláma z bot rozhodně nečouhala. Chtěly v životě něco dokázat a to jsem uměla ocenit. Nikdy jsem pořádně ne­chápala lidi, co na jednom místě vyrostou a prožijí tam celý život, aniž by se pohnuli aspoň o kousek.
"Tady jsou lasagne, nedáš si taky kousek?" Trine mi s úsmě­vem podávala lasagne. Vypadaly moc dobře, byla na nich spousta sýra. Co kdybych si přece jenom kousek vzala a pak prostě večer spolkla víc tabletek? Vykadila bych je pak celé, nebo by ve mně něco zbylo?
"Tak jo?" Postavila zapékací mísu před sebe a zakrojila.
"Ne, ne, já si uříznu sama," ozvala jsem se rychle.
"Ne, já to uříznu." Zařízla nůž pěkně hluboko a k mému zděšení oddělila obrovskou porci.
"Nemám zas tak velký hlad," namítla jsem.
"Tak můžeš zbytek nechat." Ne, to bylo přesně to, co jsem nemohla. Nedokázala bych se udržet a neslupnout to všechno, když to byla taková dobrota. Nezastavila bych se - ježíš ne, cítila jsem, že se brzo rozbrečím.
"Jsou v tom rajčata?"
"Jo." Postrčila talíř směrem ke mně.
"Tak to nejde, rajčata nemůžu."
"Sakra, to máš teda fakt blbý," řekla soucitně.
"Jo, ale člověk si zvykne," usmála jsem se.
Panečku, na poslední chvíli jsem řekla ne. To jsem ale dobrá.
Celá šťastná jsem vstala a šla si do tašky pro tu půlku arabské­ho chleba. Nikdo nic neříkal, když jsem ho vybalovala z aloba-lu. Řekla bych, že se mnou měli soucit, že toho tolik nesmím jíst. Byla jsem v nejlepší náladě a s chutí si přiťukávala s ostat­ními. Nechala jsem čtvrtku arabského chleba na talířku, takže bych mohla vypít ještě trochu rumu a nepřibrat.
"Není to super být takhle štíhlá?" Stine na mě koukala přes stůl a v puse měla zmrzlinu.
"No jo, ale já bych docela ráda vážila trochu víc."
"Tak proč prostě hodně nejíš?" zapojila se do rozhovoru Pia.
"Víš, já bych stejně nepřibrala, dokud mi nenajdou ty správ­ný léky. Zatím nedokážu přijímat tuk z potravy."
"Tak to je bomba! Můžeš se cpát celej den a neztloustneš, to musí bejt fakt dobrý." Stine si honem naložila na talíř ještě jednu porci zmrzliny.
"No jo, ale mně přijde mnohem hezčí, když máš trochu po­stavu." Ostatní souhlasně přikyvovaly. "Chlapi podle mě tak­hle hubený holky nesnášejí, mají radši, když máj holku za co chytnout." Zase přikyvovaly.
"Jo, máš pravdu, Marie." Pia si zapálila další cigaretu a vy­pjala prsa.
Odjakživa se mi líbilo, když měla ženská pěkná prsa a hez­ký zadeček. Jenže to se mě teď už netýkalo - a vlastně mi bylo i celkem jedno, co se chlapům líbí. Jejich představy jsem napl­nit nedokázala, tak jsem se radši rozhodla, že mi to bude fuk.


Zdroj: Opis z knihy; M. Hirse ,, Vím, jak chutná vzduch'', FRAGMENT, ISBN: 80-253-0148-6
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama