Lucy

72 71 7O 69 68 67 66 65 64 63 62 61 6O 59 58 57
56 55 54 53 52 51 5O 49 48 47 46 45 44 43 42

Beky

58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42

M. Hirse- Vím jak chutná vzduch; XII.časť

30. července 2015 v 22:43 |  Books
O pár týdnů později se stalo něco, co mě dost vzalo. Byli jsme právě po snídani a Jesper odešel dolů do garáže, což mi umožnilo zvracet v klidu. Jinak jsem to musela vždycky od­být rychle, takže jsem mívala pocit, že jsem se pořádně ne­vyprázdnila. Toho dne jsem však měla času dost, protože Jesper šel leštit fiata, a to mu klidně mohlo zabrat několik hodin. Šla jsem do koupelny a stáhla si vlasy gumičkou. Na­pila jsem se vody z kohoutku, aby šlo jídlo lip nahoru. Když jsem dozvracela, šla jsem si k umyvadlu opláchnout obličej, ale v půli cesty jsem si to rozmyslela a vrátila se k záchodo­vé míse. Třeba se to nedostalo ven všechno, strčila jsem si prsty do krku a hned. jsem cítila, jak mi krkem teče něco studeného. Krev se vyvalila ven a já cítila, jak mi těžkne hlava.
"Panebože, umírám," pomyslela jsem si s hrůzou a běžela za Jesperem, skláněl se zrovna nad autem.
"Jespere," vykřikla jsem, sedla si ve dveřích a zaklonila hla­vu. Z nosu mi pořád tekla krev a Jesper přiběhl s kusem papí­rové utěrky.
"Doprčic, to je nechutný!" Znělo to tak naštvaně, že jsem se rozbrečela.
"Mám hrozný strach, Jespere, pomoz mi."
"A co mám podle tebe prosím tě asi dělat?"
"Neměli bychom zavolat na pohotovost?" zkoušela jsem to.
"Ne, teče ti jenom krev z nosu, jdi si lehnout." Otočil se ke
mně zády a šel zpátky k autu. Teď už jsem brečela, že by jed­nomu puklo srdce. Ach ne, teď už mě má opravdu dost. Co mám dělat?
Krvácení pomalu ustávalo, vrátila jsem se do koupelny, abych utřela krev. Jesper nesnášel, když věci nebyly pěkně čis­té. Možná by pomohlo, kdybych šla za ním a omluvila se mu. Zatočila se mi hlava, nejspíš bych si opravdu měla jít lehnout. Přehodila jsem si přes sebe obě peřiny, ale pak jsem si to roz­myslela, vstala jsem a vzala telefonní seznam. Musím zavolat doktora. Vždyť možná umírám. Srdce mi v hrudi bušilo a před očima se mi tmělo. Dál se pamatuju až na to, jak ležím na po­steli a nade mnou se sklání Jesper.
"Ty jsi snad omdlela!" Přikývla jsem a odvrátila pohled. Bylo na něm vidět, že mě má dost. Jak jsem mu měla říct, že bych chtěla, aby zavolal doktora? Měla jsem mu povědět, že si myslím, že umírám, nebo že mi v nemocnici řekli, ať zavolám, když mi bude špatně? Rozhodla jsem se pro druhou možnost, protože jsem si byla jistá, že by moje přesvědčení, že umírám, nebral vážně.
"Zavolal bys prosím doktora?" Ruce se mi třásly, když jsem ho chtěla chytit za ruku.
"Nebylo by lepší, kdybys tam zavolala sama? Co já bych jim asi tak říkal?"
"Máš pravdu." Pomalu jsem vstala a přidržovala se rámu dveří do obýváku. No jo, co on by jim asi tak řekl? Musím se vzpamatovat. Když ale teď zavolám, neřeknou jen, že se mám sebrat a jet do nemocnice nebo něco sníst? Ani oni mě určitě nebudou brát vážně: dostala jsem se do téhle situace jen a jen vlastní vinou.
"Nemáš cigaretu?"
"Myslíš, zeje rozumný kouřit, když je ti takhle?"
"Jo, to je v pohodě," hlas mi zhrubnul. Proč mi sakra nemů­že aspoň trochu pomoct, proč musí být všechno takový pro­blém? Zapálila jsem si cigaretu, nalila si půl hrnku kafe a sed­la si k telefonu. Vždycky přece můžu říct, že mi zase až tak špatně není, když budou chtít, abych tam přijela. "Pohotovost."
"Dobrý den, tady Maria Hirse. Je mi špatně." Sdělila jsem milému hlasu z druhého konce sluchátka svoje rodné číslo. "Co pro vás mohu udělat, Marie?"
"Hm, udělalo se mi trochu zle, pak jsem zvracela a pak mi tekla hodně krev z nosu."
"S nejvyšší pravděpodobností vám praskla nějaká žilka." Na vteřinu jsem zaváhala, jestli mu mám .říct, že vážím jenom 34 kilo, ale jaký by v tom byl rozdíl. Ještě by si pomyslel, že ta milá mladá slečna na druhém konci telefonuje nějaká hysteric­ká anorektička. Poděkovala jsem mu za pomoc a zavěsila. "Tak co ti doktor řekl?" tázavě se na mě zahleděl Jesper. "Myslí si, že to je jenom prasklá žilka." "Neříkal jsem to?" Podíval se na mě s pohrdáním. "Měls pravdu. Půjdu si lehnout."
Šla jsem rychle do ložnice a přetáhla si deku přes hlavu. Jestli to je jenom prasklá žilka, tak proč je mi tak divně? Vytáh­la jsem z šuplíku nočního stolku teploměr, abych se změřila. 34,9 stupňů, ten snad musí být rozbitý, přece člověk nemůže mít tak nízkou teplotu. Zkoumala jsem ho pohledem a pak ho vypnula a znovu zapnula. "34,9. Panebože, umírám!"
Převalovala jsem se ze strany na stranu a po tvářích mi tekly slzy. Co bude dál? Umírá se snad právě takhle? Tělesná teplota klesne na nulu a konec? Snažila jsem se nahmatat puls, byl velice slabý. Když jsem tepnu pořádně stiskla, napočítala jsem 48. Jestlipak prostě usnu a už se neprobudím, nebo to snad za
pár hodin všechno přejde? Myšlenky se mi honily hlavou jed­na přes druhou.
Mám zavolat mámě, nebo se mám se svým strachem svěřit Jesperovi?
Zase jsem vstala, vzala si v kuchyni jednu cigaretu z Jespe-rovy krabičky a pak šla zavolat mámě.
"Mami, mám strach, tekla mi krev z nosu a teplotu mám je­nom 34,9."
"Nebylo by lepší jet do nemocnice?"
"Ne, ani za nic, mami! Tam už mě nikdo nedostane." Rych­le jsem se rozloučila a šla si zas lehnout. Kašlu na tu pitomou nemocnici. Jestli umírám, tak mi tam stejně nepomůžou.
Následujících pár dní jsem se pořád bála, že mi zas bude špat­ně, ale když mi ani třetí den neteklo z nosu, byla jsem si jistá, že nebezpečí pominulo. Samozřejmě, že to byla jenom prasklá žilka, a to přece není nic nebezpečného, snažila jsem se pře­svědčit sama sebe.
Přece jen jsem však ze samého strachu dva týdny nevyvolá­vala zvracení. Zato jsem zvýšila denní dávku projímadla na 24 tabletek. Brala jsem je pokud možno stále ve stejnou dobu, abych neriskovala, že si zase nadělám do kalhot. Plný účinek se většinou dostavil po šesti až devíti hodinách. Pořád jsem měla křeče v břiše, ale naučila jsem se je mít ráda. Vždyť tak mi moje střeva jenom dávala najevo, že o žádné jídlo nestojí.
Zvykla jsem si na hodně malé množství jídla, a tak pokaždé, když jsem se snažila jíst trochu normálně, jsem dostala hrozné bolesti. Utvrdilo rně to v tom, že už normálně jíst nemůžu - ne snad, že bych o něčem takovém uvažovala.
Přemýšlela jsem hodně o tom, jak si uspořádat život. Budu někdy zase tak zdravá, abych mohla bydlet sama? A co škola, dokážu to dál zvládat, nebo mě síly najednou opustí? Každý den jsem na několik hodin utíkala do snů, ale nakonec nad ni­mi vždy zvítězil můj vnitřní hlas. Nemohla jsem to vzdát, zrovna když se mi povedlo váhu takhle snížit. Byla jsem pá­nem vlastního těla a hrozně jsem se bála, že tenhle pocit kont­roly nad věcmi ztratím.

Zdroj: Opis z knihy; M. Hirse ,, Vím, jak chutná vzduch'', FRAGMENT, ISBN: 80-253-0148-6
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama