Lucy

72 71 7O 69 68 67 66 65 64 63 62 61 6O 59 58 57
56 55 54 53 52 51 5O 49 48 47 46 45 44 43 42

Beky

58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42

M. Hirse- Vím jak chutná vzduch; X.časť

30. července 2015 v 22:41 |  Books
Nechtěla jsem, aby mě takhle někdo viděl. Neměla jsem chuť vymýšlet si jednu lež za druhou. Protože jedna věc byla absolutně jasná, nikdy bych nikomu nepřiznala, že mám tu směšnou nemoc - anorexii.
"Co je tohle za třídu?" Jeden milý kluk se ke mně otočil.
"Speciálka, nejseš ty ta nová, co má teď začít?"
"Jo, jsem," usmála jsem se na něj a vešla do třídy. Celá tří­da, čtyřiadvacet mladých lidí, všichni na mě koukali s otevře­nou pusou. Nevím jestli proto, že jsem byla tak hezká, nebo že jsem byla tak hubená. Vím jenom, že jsem zrudla v obličeji a koukala do země.
"Můžeš si sednout sem, jestli chceš." Vděčně jsem přikývla blonďaté dívce, která vypadala, že neváží o moc víc než 45 kilo.
"Já jsem Kamila," podala mi svou křehkou ruku a já ji vděč­ně stiskla.
Určitě to bude dobré, teď mám aspoň jednu přítelkyni. Celý den jsem se držela blízko Kamily, a když se školní den chýlil ke konci, objala jsem ji. Nebylo pochyb o tom, že je taky tak trochu outsider, a to mi vyhovovalo. Neměla jsem ještě dost sil začlenit se do nějaké větší skupiny.
Ostatní spolužáci na mě byli neuvěřitelně milí a všichni se se zájmem vyptávali na moji nemoc. Ani všechno to oblečení nemohlo skrýt, že vážím mnohem méně než ostatní, a oni zau­jatě naslouchali historce o colitis ulcerosa - dokonce i učite­lům jsem ji převyprávěla se vším všudy.
"Bylo to skvělé!" Uvařila jsem Jesperovi opravdu sváteční ve­čeři: karbanátky s osmaženou cibulkou a brambory s hnědou omáčkou. Nakoupila jsem cestou domů v malé samoobsluze
a rozhodla se uvařit mu jeho oblíbené jídlo. Teď musím tenhle vztah slepit dohromaďy, udržet se ve škole a snažit se, aby to bylo co nejlepší. Máma měla pravdu, že by to bylo na mě moc dojížďět každý den z Odense, trvalo by mi to přes tři hodiny.
Dobře že jsem tenkrát neměla ani tušení, že za půl roku to pro mě bude denní realita. Byla jsem celá zničená po sedmi dlouhých hodinách ve škole a půlhodinová cesta autobusem k Jesperovu domku mi bohatě stačila.
"Mmm, to je ale dobrota." Jesper vypadal spokojeně a mě hřálo u srdce, že mu umím udělat radost. Navíc jsem měla při­pravenou videokazetu s jeho oblíbeným akčním filmem. Já jsem snědla půlku karbanátku a dvě brambory s omáčkou, ža­ludek křičel ještě ještě, ale místo toho jsem si rychle zapálila cigaretu, abych hlad utišila. Den předtím jsem si ve městě kou­pila nové zásoby projímadla a díky tomu jsem mohla jíst po­měrně normálně. Ve škole jsem snědla půlku oříškového jo­gurtu. Když jsem ten večer usínala a držela Jespera za ruku, byla jsem šťastná.
Kruci, cítila jsem, že projímadlo už začíná působit. Domů to nemůžu stihnout, už to na mě jde. Snad bych si mohla zajít na záchod v samoobsluze. Ale co když mi to nedovolí a já to už neudržím. Ne, musím rychle domů, vezmu to zkratkou přes pár zahrádek. Žaludek se mi stahoval, zatracený pitomý křeče. Kdyby člověk jen přetrpěl to svinstvo na záchodě, a bylo po všem. Ale mě vždycky bolelo břicho ještě půl hodiny po tom. Už to nešlo vydržet, zahlédla jsem Jesperův domek na konci ulice, ale už jsem dál nemohla. Hanbou mi bylo do breku. Ta­ková ostuda, nadělat si do kalhot v osmnácti, nenáviděla jsem se za to. Cítila jsem, jak mi to stéká po stehnech a slzy už mi taky tekly proudem. Rozrazila jsem dveře, běžela do koupelny, ječela jsem a rvala ze sebe šaty. Kam až to všechno zašlo, co se mnou bude?
Opláchla jsem oblečení pod kohoutkem a zapnula pračku. Tohle se nesmí nikdy nikdo dozvědět.
"Jak se máš?" ptala se máma vesele.
"Mám se dobře, je fajn, že zas chodím do školy." Skutečně mi dělalo dobře chodit opět do školy, našla jsem si i dost přátel a v sobotu jsem měla jít poprvé na party.
Domluvila jsem se s Kamilou, že tam přijdeme spolu - sa­mozřejmě až po večeři.
"Stejné bych tam nemohla nic jíst, Kamilo, vždyť víš, kvůli těm mým střevním problémům." S pochopením přikývla a já
jí byla vděčná. Rozhodla jsem se, že si naliju trochu rumu do velké láhve lehké coly. Jesper byl rád kvůli mně. Udělá ti dob­ře, když se dostaneš mezi lidi, prohlásil. Já bych si však ze všeho nejradši někam zalezla jen sama s novou kuchařkou, kterou jsem si koupila v knihkupectví. Namluvila jsem Jespe-rovi, že se chci naučit vařit poctivá stará jídla, což byla konec­konců svým způsobem i pravda. Ale že se také ráda trápím prohlížením lákavých obrázků chutných pokrmů, to jsem sa­mozřejmě neprozradila nikomu.
"Vypadáš skvěle," s uznáním jsem si prohlížela Kamilu. Vza­la si na sebe přiléhavé černé šaty a opravdu jí to moc slušelo.
"Díky," sklopila stydlivě oči, bylo jasné, že na komplimenty není zvyklá. Její nohy vypadaly v černých silenkách hodně štíhle, imponovalo mi to. Já si na sebe jako obyčejně vzala troje kalhoty a nahoru dlouhý černý svetřík.
Přestože jsem bojovala o každé deko, nebylo to tak, že bych si sama neuvědomovala, jak jsem hubená. Vím, že u většiny anorektiček to tak není, ale pokud jde o mě, tak já nikdy nemě­la sebemenší chuť svoje vyzáblé tělo někomu ukazovat kromě nemocnice. V nemocnici mě bavilo pozorovat ty šokované ob­ličeje, ale tam to bylo tak nějak legální, protože to bylo v ne­mocničním prostředí. Každé ráno jsem se oblékala v koupelně a na noc jsem si brala dvě pyžama. Pořád mi byla zima, těles­nou teplotu jsem měla neustále jenom 35,7 stupňů.
Když jsme dorazily na party, byla v plném proudu a zdálo se, že jsou všichni rádi, že jsem také přišla. Většina z nich mě, myslím, litovala - nádherná modelka, co pracovala v cizině, a teď je z ní jenom kost a kůže. Posadila jsem se ke kamarád­kám ze třídy a za chvíli padla otázka, které jsem se obávala.
"Nemáš chuť ještě na něco k jídlu?" Chystali se ohřívat spoustu toastů.
"Nemám hlad."
"Ale něco sníst by ti rozhodně prospělo," ozval se jeden kluk z druhého konce místnosti.
"Nech toho, je nemocná," zavolala na něj Trine z mojí třídy. Usmála jsem se na ni, bylo to od ní moc milé, že se mě zastala. Dotýkalo se mě, když ostatní dělali narážky na moji nízkou váhu. Někde uvnitř v skrytu duše jsem toužila po tom trochu přibrat, ale nešlo to. Hlas v mém mozku mě všude pronásledo­val a já jsem se neodvažovala neuposlechnout jeho příkazy ze strachu, co by se stalo potom.
Druhého dne ráno jsem slyšela někoho chodit po kuchyni.
"Haló," volala Jesperova máma. Koukla jsem na hodinky, bylo čtvrt na deset. Dostala jsem se domů až v půl druhé a řek­la Jesperovi, ať mě ráno nebudí. Tak co proboha dělá jeho má­ma u nás v kuchyni v neděli ve čtvrt na deset?
"Spíš ještě?"
"Ne, vůbec ne," zavolala jsem na ni. Co si asi myslí? Že se válím v posteli, protože se mi nechce vstávat? Ne, byla jsem skutečně unavená, ale to jsem si nemohla dovolit jí říct. Jespe­rovi rodiče nám nesou snídani, tak to abych radši vstala. Při představě rozkrojené housky s máslem se mi sbíhaly sliny v puse. Nemělo by vadit trochu toho teď po ránu sníst, vždyť když jsem se vážila v noci po příchodu z párty, měla jsem je­nom 34,5 kilo.
"Dobré ráno!" Objímala jsem se s Kirsten a s Bjoernem. "KdejeJesper?"
"Šel umýt auto. Slíbili jsme, že mezitím připravíme snída­ni," řekla zvesela Kirsten. Ne že by Jesperovi rodiče nebyli
milí. Chtěli pro nás jen to nejlepší. Jenom nepochopili, že by­chom ocenili, abychom o jejich návštěvách věděli dopředu. Nebo alespoň já, Jesper, ten jim sám dal klíče. A oni toho bez zábran využívali. Od té doby, co jsem se sem přestěhovala od matky, objevovali se tu bez ohlášení několikrát za týden. Vím, že o mě měli starost, a samozřejmě i o svého synáčka, který měl teď na krku anorektičku.


Zdroj: Opis z knihy; M. Hirse ,, Vím, jak chutná vzduch'', FRAGMENT, ISBN: 80-253-0148-6
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama