Lucy

72 71 7O 69 68 67 66 65 64 63 62 61 6O 59 58 57
56 55 54 53 52 51 5O 49 48 47 46 45 44 43 42

Beky

58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42

M. Hirse- Vím jak chutná vzduch; IX.časť

30. července 2015 v 22:40 |  Books
"To by ničemu nepomohlo -jste hodný, ale já teď chci pro­stě domů." Kývl na Leslieho a odešel.
Málem se mi zastavilo srdce. Dovolí mi snad skutečně jít domů, ale co bude pak? Budu schopná jíst, nebo budu takhle pokračovat dál, dokud neumřu? Byla jsem úplně bez sebe a nakonec jsem si řekla, že přece jen zůstanu, pokud mi slíbí, že nebudou žádné hadičky. "Ne, Marie," slyšela jsem svůj vnitřní hlas, "vypadni odtud pryč, dokuď můžeš." Nahnula jsem se nebezpečně daleko přes okraj postele a Gitte, která měla službu u mě na pokoji, mě chytla za ruku.
"Seď klidně."
"Mlčte." V očích jsem měla vztek. Copak nepochopila, že jsem se právě rozhodla jít domů a že její řeči pro mě nemají žádný význam? Nikdo už mi nebude říkat, co smím a co ne­smím, například že si nesmím rvát chomáče vlasů, což jsem si poslední dobou dělávala často.
Kdysi jsem měla husté a zářivé vlasy, teď byly prořídlé a bez lesku. Slyšela jsem, jak si sestřičky vyprávěly o jiné anorektič-ce, která do sebe řezala nožem. Zďálo se mi to docela nechut­né, ale zároveň mě to fascinovalo. Ona byla opravdová anorek-tička, zatímco já jsem byla slaboch. Přečetla jsem si v knížkách,
že u anorektiček není neobvyklé, aby si braly až 120 tablet projímadla za den, a já se zatím dostala na dvanáct. Ráda bych jich brala víc, ale nemohla jsem vydržet ty křeče v břiše. Kaž­dé ráno, když pominul účinek večerní dávky, jsem měla pocit, jako by mi někdo trhal vnitřnosti na tisíc kousků.
Hrozně jsem obdivovala Tarokhelle - dívku, která nakonec zemřela. Ta v sobě měla sílu, vážila jen 27 kilo, a mně dělalo problémy uďržet si váhu poď 33,8 kilo. Ale teď buďe s tou sla­bou Marií konec, povídal můj vnitřní hlas, vytrhla jsem si dal­ší chomáč vlasů a znovu stočila pohled ke ďveřím.
Co tam teď asi ďělají? Přece nemohou jenom tak odejít a už se nevrátit? Pokusila jsem se slézt z postele, ale Gitte mě blesko­vým chvatem zarazila. Na chvíli mě napadlo, že bych ji mohla kousnout, ale stejně bych nestihla utéct. Vzpomněla jsem si na 60 tablet projímadla schovaných v šuplíku a rozmyslela si to. Bylo mi jasné, že kdyby se stal zázrak a dovolili mi jít domů, nedostanu se do lékárny dříve než za pár dnů. Máma by mě nenechala samotnou ani dvě minuty, ale brzy by stejně musela jít do práce a pak bych si mohla koupit tolik projímadla, kolik bych chtěla. Pomyšlení na všechno to jídlo, co bych si mohla dopřát, kdybych měla dost projímaďla, mě úplně rozjařilo. A zaneďlouho bych určitě mohla i zvracet. "Ale musíš se hez­ky chovat, Marie," nabádal mě můj vnitřní hlas, "jinak tě má­ma pošle zpátky do nemocnice."
"Rozhodli jsme se, že tě necháme odejít, ale buď si věďoma toho, zeje to proti naší vůli."
Slova zůstala viset ve vzduchu. Nechají mě odejít? Zblázni­li se snad, nemůžou mě přece jen tak nechat odejít, copak jim nedochází, že já nikdy jíst nezačnu? Roztřásly se mi ruce, oči­ma jsem těkala z jednoho na druhého.
"Tak se koukej zvednout, Marie," poháněl mě hlas a já slez­la z postele. Všichni se na mě zle koukali a čekali, že teď mě ta zlost přejde, ale já si místo toho začala balit věci.
"Víš, že tě tu můžeme zadržet proti tvé vůli," Lesliemu se chvěly koutky úst a v očích měl slzy.
"To byste přece neudělal!" rozplakala jsem se a on tiše za­vrtěl hlavou. Vzala jsem si sáček s tabletami a kosmetickou taštičku a šla ke dveřím.
"Marie, zůstaň tady," prosil mě Leslie. "Já nemůžu," odpověděla jsem.
Kde je máma? Nikdo jí nezavolal? Zmateně jsem se rozhlí­žela kolem a tiskla k sobě sáček s projímadlem. Seděla ve spo­lečenské místnosti a slzy sejí po tváři jen řinuly k velké potěše pacientů, co tam zrovna byli. Konečně se dělo něco dramatic­kého na tomhle příšerně nudném oddělení, naplněném po okraj staroušky, co čekali na místo v domově důchodců. Vrhla jsem se jí kolem krku a její slzy mi úplně zmáčely ty
moje řídké vlasy.
"Marie, už za tebe nemůžu nést zodpovědnost!" S pláčem jsem přikývla. Jak to jenom mohlo dojít takhle daleko, ztěžka jsem polkla a donutila se k úsměvu. Teď musím být silná, pro­tože máma už dál nemůže. Pokud nechci riskovat, že půjde na oddělení a požádá, aby mě přes můj odpor zadrželi v nemoc­nici, tak se musím dát do kupy.
"Neboj, půjde to, mami." S úsměvem jsem se jí dívala do
ubrečené tváře.
Jak jsem se nenáviděla za to, že jsem jí způsobila takovou
bolest.
"Slibuju, že zase začnu jíst." Nedůvěřivě se na mě obrátila, ale můj odhodlaný tón ji zřejmě přesvědčil, neboť vstala a vza­la mou křehkou ruku do svojí. Leslie vrtěl hlavou a Gitte plakala, to bylo to poslední, co jsem zahlédla, než se za námi za­vřely dveře.
Zadívala jsem se na mámu, která si beze slova zapálila ciga­retu.
"Mohla bych si taky vzít?" Mlčky mi podala balíček - vděč­ností bych brečela.
Panebože, jak mi cigarety chyběly! Takhle už to všechno bude dobré. Šly jsme na autobus a jely domů. Leslie doporu­čoval mámě, abychom jely taxíkem, ale nikdy jsme neměly peněz nazbyt, a tak jsme i teď jely linkou číslo 61
"Co si koupíme k večeři?" Poznala jsem jí na hlase, že se snaží, aby to znělo jako ta nejpřirozenější věc na světě. To mu­sí hned začít mluvit o jídle? To bych snad radši na místě umře­la, než muset odpovídat na otázky, co si dám k jídlu.
"Rozhodni to ty, mami." Bylo na ní znát, že jí mozek pracu­je na plné obrátky - bude teď všechno zase v pořádku?
"Tohle jíst nebudu!" Odstrčila jsem talíř a vstala znechuce­ně od stolu. Uzavřely jsme dohodu, že za žádných okolností nebude používat při smažení tuk, a teď jsem zjistila, že karba­nátky polila rozpuštěným margarínem.
"Já se z toho zblázním, jsi tak neuvěřitelně ubohá." Práskla
jsem za sebou dveřmi.
"Pojď zpátky!" Hlas měla pohnutý. Za chvíli se rozbrečí a já se pak budu muset omluvit, aby na mě zase nebyla naštvaná několik dní. Nejhorší na tom bylo, že se mnou nemluvila. Ne­snášela jsem mlčení a z ticha na mě šla panika. Přitiskla jsem ucho ke stěně a uslyšela její pláč, přesně jak jsem čekala. Ach ne, teď se budu muset vrátit a nacpat do sebe půlku karbanát­ku. Naštěstí mám ve skříni schovaných ještě dost tabletek.
"Promiň, mami." Dívala se na mě zle.
"Už mám toho trápení s tebou dost." Tak tohle sedlo a ona
si toho byla vědoma! Měla jsem jenom ji a toho, že by mě opustila, jsem se bála víc než čehokoliv jiného. Padla jsem vedle ní na kolena a položila jí hlavu do klína. Myšlenky mi divoce vířily hlavou. Bylo jasné, že něco musím udělat, abych ji obměkčila.
"Co kdybych uvařila kafe a rozpekla pár housek?" Usmála jsem se na ni a dala jí pusu na ruku.
"Tak dobře." Vstala a začala uklízet ze stolu. Ulevilo se mi, pokud se dokážu chovat mile po zbytek večera, tak se nena­štve. V televizi dávali starý western, a i když jsem černobílé filmy neměla nikdy ráda, donutila jsem se na něj koukat, aby měla máma radost. Moc sejí líbilo, když jsem jí dala hlavu do klína a ona mě mohla hladit po vlasech. Myslím, zejí to připo­mínalo časy, kdy jsem byla malá."Začnu chodit na ekonomku." Bylo to jednou v sobotu pár týdnů poté, co jsem sama sebe propustila z nemocnice, seděly jsme s mámou nad svojí obvyklou kávou a cigaretou a četly noviny.
"Ještě ne, nejsi na to dost zdravá."
"Copak jsem nepřibrala?" Pyšně jsem na ni hleděla. Ráno jsem měla na váze 34,5 kilo. Nemohla tušit, že si úplně dole ve skříni pod oblečením schovávám velké láhve od coly naplněné vodou, zakázala jsem jí totiž chodit do mého pokoje. Řekla jsem jí, že potřebuju trochu soukromí po těch hnusných měsí­cích v nemocnici, a ona mě chápala.
"Zvládla bych to, mami, prospělo by mi soustředit se na něco jiného než na jídlo."
"Opravdu nevím, Marie. Leslie zdůrazňoval, že v tomhle stavu by ses měla vyhýbat jakékoliv fyzické námaze."
"No jo, ale podle něj už bych dávno měla být mrtvá. Tvrdil, že jenom sejít dolů do haly by byla moje smrt - vzpomínáš si, mami?"
"Jo, a pak jsme prostě sedly na autobus a jely domů." Spo­lečně jsme se tomu sarkastickému vtipu zasmály, takový druh humoru byl pro naši rodinu vždycky typický.
"A to by ses nastěhovala zpátky k Jesperovi?" Vyčkávavě tam seděla se zapalovačem na půl cesty k sedmé cigaretě dne.
"To nevím, mami," podrážděně jsem se k ní otočila.
"To bys ale asi musela, kdybys měla chodit do školy ve

Svendborgu." Dotklo se mě, že tak rychle došla k závěru, že se prostě přestěhuju do Svendborgu. Vždyť jsem si ani nebyla jis­tá, jestli se mi chce bydlet zase s Jesperem. Ale pokud by to jinak nešlo, tak s ním bydlet budu. Bylo by to koneckonců i mnohem jednodušší, kdybych bydlela s ním, protože u něj bych mohla zvracet a polykat tabletky projímadla do aleluja. V duchu jsem se zasmála, proč mě to nenapadlo dřív?
Zavolala jsem Jesperovi a řekla mu, že bych se k němu chtěla zase nastěhovat. Mlčení na druhé straně drátu mě bodalo u srdce.
"A nebylo by lepší, kdybys zůstala u matky?" Znělo to jako prosba a mně z toho bylo špatně.
"Ne, strašně se mi po tobě stýská a máma si taky myslí, že to bude fajn." Kousala jsem se do rtů, abych potlačila zlost. Samozřejmě, že nechce mít doma takovou ohyzdu, ale já ne­chtěla za žádnou cenu zůstat u matky, jakmile jednou prohlá­sila, že bych se měla odstěhovat. Byla jsem rozhodnutá přestě­hovat se k Jesperovi ať chce, nebo ne.
"Ses si jistá, že s tím tvoje máma bude souhlasit?"
"No jistě - vždyť přece neumírám," odpověděla jsem sar­kasticky. Proč by to měl být takový problém? Nenáviděla jsem svůj život. Někdy jsem pochybovala i o tom, jestli jsem vůbec někdy byla šťastná. I když mé dětství bylo plné lásky, byla jsem nešťastné dítě. "Marie, ty jeden nevděčnej spratku," šep­tal mi můj vnitřní hlas a já nervózně vyhrabala z balíčku po­slední cigaretu.
"Máš ještě cigarety, mami?" Kontrolovala jsem se, aby můj hlas zněl mile. Jednou jsem se rozhodla přestěhovat k Jespero­vi, tak teď se toho nesmím vzdát. Máma seděla na gauči a sle­dovala se zájmem televizi. Do prčic, jak mi lezla na nervy, jak
tam může jen tak sedět a koukat na bednu, zatímco můj život se rozpadá na kusy.
"Máš všechno?" Máma stála v domovních dveřích a mávala mi.
"No jo," slzy se mi tlačily do očí. Odteďka už bude všech­no jenom na mně, děsila jsem se. Věděla jsem, že jíst neza­čnu, a nahánělo mi strach, že budu vydána na pospas sama sobě.
"Nevypadáš, že bys přibrala." Jesper tam stál s pusou napůl otevřenou a v jednom koutku se mu nahromadilo trochu slin. Chtěla jsem ho na to upozornit, ale měla jsem tolik rozumu, že jsem si to nechala pro sebe. Od mého návratu z Japonska to se mnou neměl jednoduché a bylo vidět, jak ho neuvěřitelně otra­vuje, že je uvázaný na takového kostlivce.
"Vypadáš dobře," usmála jsem se na něj a on na mě mrk­nul. Tohle na něj platilo vždycky, miloval lichotky a já jsem toho využívala. Chtěla jsem ho potěšit alespoň tímto způso­bem, teď když jsem mu už nemohla nabídnout sex. Občas jsem mu to udělala rukou, ale nejčastěji si to dělal sám. Když se nad tím zamyslím, řekla bych, že ho při pohledu na mě veškerá touha přešla. Jesperův malý řadový domek vypadal pořád stejně, až na hromádku pornofilmů v rohu pokoje. Ne­snášela jsem pornofilmy, vždycky se mi z nich dělalo špatně - při představě všech těch krásných dívek. Neřekla jsem nic a šla si vybalit.
"Co budeme večeřet?" Jesperův hezký obličej se objevil ve dveřích. Co jsem na to měla říct? Proč mě nemůže nechat chvíli na pokoji.
"Můžu uvařit cokoliv, na co budeš mít chuť." Mozek mi jel
na plné obrátky, jak bych mohla něco jíst, když bude u toho a bude na mě koukat? Nesnášela jsem, když mě někdo při jíd­le pozoroval, nikdo neměl vidět, jestli mi chutná. Nezasloužím si jíst a pod pohledem ostatních jsem se ještě víc styděla za to, že jím.
"Nakoupil jsem věci na hamburgery." Hamburgery, panebo­že, pečivo se tak špatně zvrací, ale pomyšlení na hamburgery nešlo odolat.
"A zajedeš po jídle na benzínku pro něco dobrého?" "No jasně," kývl na mě. Okamžitě jsem se pustila do vaření, aby ho nenapadlo mě podezírat. Teď jsem cítila vnitřní klid: sním půlku hamburgeru, a až pojede na benzínku, vyzvracím se. Rozhodla jsem se, že zvýším denní dávku projímavých tab­let na 25, i když to bude bolet jako čert. Ale musím to vydržet, zvlášť když do sebe chci naprat půlku hamburgeru.
Na Střední ekonomické škole ve Svendborgu mi povolili začít studium o šest týdnů později; byla jsem šťastná. Zavolala jsem svému bývalému učiteli a vyložila mu, že mě postihla těžká střevní choroba. Dovolili mi to, protože jsem předtím dostala diplom za vynikající studijní výsledky a měla jsem vždycky dobré známky. Myslím, že mě jim bylo líto - představte si, taková mladá holka a takováhle nemoc. Abych mohla zodpo­vědět základní dotazy, přečetla jsem si toho spoustu o nemoci jménem colitis ulcerosa -je paradoxní, že jsem ji později sku­tečně dostala. Trpím jí dodnes, možná zeje to pozůstatek mojí anorektické éry.
"Budeš řídit sama?" Jesper se ohlédl za blondýnkou s vel­kým poprsím, která se provinila kolem auta."No a co sis myslel?" neskrývala jsem, jak mě štve, že mu oči div nevypadly z důlků. Ježíšmarjá, jak jsou ti chlapi někdy fakt primitivní, vidí dva velké cecky a hned září štěstím. Za­bouchla jsem dveře, ale přes sklo jsem mu přece jen poslala pusu na usmířenou. Pneumatiky fiatu zakvílely a kluci, co stá­li kolem, kroutili hlavou. Když jsem se na ně usmála, drze se řehtali. Vypadala jsem to ráno opravdu skvěle, vyčesala jsem si vlasy, až se mi leskly, a namalovala si pusu novou růžovou rtěnkou od Chanelu. Natáhla jsem si dvoje kalhoty pod nové džíny značky Levťs, co mi koupil Jesper. 510 byl můj oblíbený model, včera mi je jen tak hodil na postel. Tak to jsem měla fakt radost. Otázka, co si mám vzít do školy na první den, mě do té doby tížila jako noční můra. Než včera Jesper přišel, vyzkoušela jsem si všechno dvacetkrát. Ach, jak je na mě hod­ný, možná ho přece jen miluju. Dokázala jsem pochopit, zeje pro něj těžké chodit s holkou, co je nemocná. Teď se ale mu­sím trochu sebrat a dát mu najevo, že ho mám ráda. Bez něj bych byla úplně ztracená, a když si pomyslím, že takovej bez-vadnej chlap má o mě pořád zájem! Vlastně bych mu měla být vděčná. Odhodila jsem nedopalek a otevřela dveře svendborg-ské ekonomky.
Panebože, jak jsem nenáviděla ten pocit, že na mě všichni civí. Sklopila jsem oči dolů na kalhoty, abych se přesvědčila, jestli mi legíny někde nečouhají ven. Celou noc se mi zdálo o tom, jak by bylo trapné, kdyby mi někde koukal jejich fialo­vý okraj. Nebylo by určitě nejlepší začít hned tím, že bych se uvedla jako taková ta divná, co nosí několik kalhot na sobě. Tak co jsem mohla dělat - musela jsem se chovat jako že nic.
Jesper mi řekl, že vypadám tak dobře, jak už dlouho ne. Opravdu mě to zahřálo na duši a snáze jsem pak dokázala se­brat odvahu vyjít ven mezi ostatní. Co jsem se vrátila z nemocnice, neviděla jsem vlastně nikoho jiného než příbuzné a Jespe-ra. Sama jsem se přestala stýkat s těmi pár kamarádkami, které jsem měla, než jsem odjela do Japonska.

Zdroj: Opis z knihy; M. Hirse ,, Vím, jak chutná vzduch'', FRAGMENT, ISBN: 80-253-0148-6
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama