Lucy

72 71 7O 69 68 67 66 65 64 63 62 61 6O 59 58 57
56 55 54 53 52 51 5O 49 48 47 46 45 44 43 42

Beky

58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42

M. Hirse- Vím jak chutná vzduch; III.časť

30. července 2015 v 22:34 |  Books
Jednou večer, když jsem ucucávala bílé víno, které jsem si zvykla pít místo kaloricky vydatného piva, jsem se seznámila s Kristiannou - hezkou blondýnou, která studovala japonšti­nu. Byla to přesně ta kamarádka, jakou jsem hledala. Otevře­ná, ambiciózní a neuvěřitelně milá. Brzy jsme zjistily, že toho máme spoustu společného, a zanedlouho jsme spolu trávily hodně času. Když jsem nebyla na castingu nebo v práci, vyse­dávaly jsme hodiny po kavárnách s kafem a cigaretou a poví­daly si. Byla chytrá a já ji měla ráda. Většinu dne strávila na univerzitě, ale když měla chvíli čas, chodila trénovat do posi­lovny. Já nikdy předtím do posilovny ani nevkročila a ani jsem nic takového neměla v plánu. Ale záviděla jsem jí její vůli. Vůbec jsem nevěnovala pozornost tomu, že to rozhodně potře­bovala víc než já. Byla mnohem menší a vážila o deset kilo víc. Připadala mi hezká, ale souhlasila jsem s ní, že pár kilo by shodit mohla.
Když musel René několik týdnů nato odjet na služební cestu, nastěhovala jsem se ke Kristianně do jejího hezkého bytu. Kristianna chtěla zhubnout a já seji rozhodla podpořit.
"Ty snad přece už hubnout nebudeš?" ptala se překvapeně s pohledem upřeným na moji už tak útlou postavu. Za dva měsíce se zbavila čtyř kil a ještě jsem nebyla se svým tělem tak spokojená.
"Ne, ne," vykoktala jsem a v duchu si říkala: "To si piš, že jo." Nesměla stát mému plánu v cestě, a tak jsem ji urychleně přesvědčila, že hledám zdravější životní styl a že jenom a prá­vě ona mi s tím může pomoct. Kristianna, která byla vždycky ochotná pomáhat všem, mě podpořila a slíbila mi, že spolu se určitě naučíme žít zdravě a bez přemíry tuků.
Neměla nejmenší příležitost odhalit, že můj tajný plán je shodit dalších pár kilo. Jednoho večera to však málem skonči­lo špatně. Cestou z baru jsme se neudržely, zašly do KFC a na­koupily tam, co se dalo. Smály jsme se tomu prohřešku celou cestu domů a už se nám sbíhaly sliny. Vrhly jsme se na jídlo a moje hladové tělo si vychutnávalo každé sousto. Jenže když jsme to celé snědly, měla jsem tak špatné svědomí, že jsem to nemohla vydržet. Stáhl se mi žaludek, běžela jsem do koupel­ny a strčila si prst do krku. Bohužel jsem se přitom rozkašlala a Kristianna se hned přiběhla podívat, co se děje. A já tam stá­la s vystrčeným zadkem a s prstem v puse. Samou hanbou jsem se ani neodvažovala na ni podívat, tak trapně mi bylo.
"Udělalo se mi hrozně zle, Kristianno," brečela jsem, když mě objala.
"Marie, proboha, snad jsi než vracela schválně?" Viděla jsem, že má strach, a rozbrečela jsem se ještě víc.
"Ne, to víš, že ne," pobrekávala jsem, "akorát už prosté ne­snesu nic tučného." Bylo na ní vidět, že jsem ji zas tak úplně nepřesvědčila, ale když jsem se vybrečela, dala jsem se do vy­právění veselé historky z práce a za chvíli už jsem cítila, že mi věří. Byla jsem přece úplně v pohodě, jenom se mi udělalo špatně.
Když jsme konečně šly spát, potichu jsem brečela. Předtím jsem si nikdy prst do krku nestrkala. Co se to se mnou děje? Měla jsem strach, ale zároveň jsem cítila i určitou úlevu, že jsem konečně našla způsob, jak se jídla zbavit. Teď budu zase moct večeřet s ostatními z agentury i s Reném a Kristiannou, a když toho sním moc, tak se prostě stačí vyzvracet. Konečně jsem zhubla a nic na světě mě nepřinutí zase přibrat.Ty dva týdny, co byl René pryč, utekly jako voda a já si celá šťastná zase balila tašku, abych se k němu mohla zpátky nastě­hovat. U něj doma bude mnohem jednodušší nejíst příliš moc. Je přece celé dny pryč, takže jediná doba, kdy budu muset něco sníst, je večer. Kristiannina kúra vzala brzo za své a já byla nucená jíst mnohem víc, než jsem sama chtěla, protože jsem se bála, aby nezjistila, že něco není v pořádku. Ani zvra­cet jsem se už u ní znovu neodvažovala, protože v jejím ma­lém bytě bylo všechno slyšet.
Takže jsem byla radostí bez sebe, že se zase stěhuju domů. René cítil, jak jsem šťastná, a přestal se už zmiňovat o tom, že toho moc nejím. "To víš, modelky moc nejedí," smála jsem se a to ho přesvědčilo. Jesper mi dál psal týden co týden a já si uvědomovala, že takhle by to být nemělo. Na jednu stranu jsem Jespera milovala, na druhou stranu jsem si ale byla jistá, že z toho nakonec stejně nic pořádného nebude. René věděl, že mám v Dánsku přítele, ale doufal, že to časem vyšumí. Nenutil mě dělat konečné rozhodnutí a já mu za to byla vděčná.
Moje modelingové album bylo čím dál tím víc tlustší, jak v něm přibývaly další a další fotky z různých časopisů a kata­logů. Byla jsem tehdy nejžádanější modelkou z celé agentury a byla jsem na to jaksepatří pyšná. Často jsem volala domů
matce a vyprávěla jí, jak dobře se mám. Taky na mě byla hrdá a to pro mě hodně znamenalo. Měla dost těžký život, a proto mi vždycky moc záleželo na tom, abych jí udělala radost.
Těšila jsem se jako malé děcko, až se dostanu domů na veli­konoční prázdniny, do máminy vřelé náruče. V nitru jsem dou­fala, že mi dokáže pomoct dostat se z toho, k čemu jsem měla vykročeno, přestože jsem někde hluboko ve svém nitru dobře věděla, že už je pozdě. Dělo se se mnou něco, co jsem nebyla schopná kontrolovat, a už vůbec ne zastavit. Hlas uvnitř v hla­vě se ozýval čím dál častěji a nabádal mě, abych nejedla. V té době jsem nedokázala popsat slovy, co se to ve mně odehrává. Žila jsem jinak než dřív. Pracovala jsem, trávila čas s Reném a Kristiannou, ale byla jsem duchem nepřítomná. Moje myš­lenky se od rána do večera točily jenom kolem dvou věcí: to­ho, co budu jíst, a především kolem toho, co jíst nebudu. Kaž­dý den měl své pevné schéma a já si ani jednou nedovolila se od něj odchýlit.
Každé ráno jsem si vzala blok a strávila skoro celou hodinu tím, že jsem si plánovala den minutu po minutě. Představovala jsem si, že nebudu jíst tak moc, když si určím na jídlo jenom přesně vymezenou dobu. Samozřejmě že jsem tam pečlivě za­pisovala i všechny ostatní denní aktivity, ale vrcholem všeho bylo, když jsem se měla rozhodnout, kdy budu moct něco sníst a co to bude. Nemůžu říct, že bych byla přímo šťastná, ale když jsem kouřila druhou cigaretu dne a radovala se, že mám pře­hled o svém denním jídelníčku, byla jsem skálopevně přesvěd­čená, že jsem na správné cestě.
Jak se blížily Velikonoce, byly Jesperovy dopisy čím dál tím víc roztouženější a já se bála, co bude, až ho zase uvidím. Po­zná na mně, že mám někoho jiného, nebo bude všechno jako dřív? Bylo mi jasné, že si brzo budu muset vybrat. René už
začínal mít dost těch zamilovaných dopisů a já ho chápala. Byla jsem jako šílená, když jsem mávala uslzenému Renému v Tokiu na rozloučenou. Mé srdce plakalo s ním. Proč jsem si jenom nemohla vybrat jeho? Miloval mě a udělal by pro mě všechno, jenže kdybych se rozhodla pro něho, musela bych ho kvůli jeho práci doprovázet po celém světě a to jsem nemohla. Byla jsem příliš vázaná na svoji matku, nestačilo by mi vidět ji jenom párkrát do roka a někde ve své choré mysli jsem došla k přesvědčení, že bych takový život dlouho nevydržela. Tak ráda bych byla kosmopolitní a spoustu toho zažila, ale hlubo­ko v nitru jsem toužila po bezpečném rodinném kruhuNa letišti v Billundu mě čekala máma i Jesper. S pláčem jsme se po čtyřměsíčním odloučení objímali. Celou cestu autem jsem se k mámě tiskla na zadním sedadle s hlavou na jejím rameni. Cítila jsem vůni jejích vlasů a její teplý dech. Zahle­děla se mi tázavě do očí.
"Je ti dobře?" zeptala se.
"Ano," odpověděla jsem tiše a po tvářích mi začaly stékat ty hloupé slzy. Máma mi je osušila a kolébala mě ze strany na stra­nu. "Jsem jenom vyčerpaná, mami," popotáhla jsem a překonala chuť povědět jí o svém vnitřním hlasu, který mi říká, že už ne­smím jíst. Jenom by z toho byla nešťastná a dělala by si starosti. Modlila jsem se, aby hlas brzy ustal. Schválně jsem si oblékla velký svetr, aby neviděli, že jsem zhubla pět kilo. Jenže později večer jsem na to zapomněla a svlékla si ho. Jak jsem tak kouřila ten den už dvaadvacátou cigaretu a seděla u svého obligátního hrnku kafe, moje myšlenky najednou přerušil matčin hlas.
"Marie, nezhubla jsi?"
"Jo, trošku. Pořád jen pracuju." Podívala se na mě s obavami a já se přinutila k povzbudivému úsměvu. Když jsem pak leže­la v posteli s Jesperem po boku, vešla máma a přála nám dob­rou noc. Viděla jsem, že má strach. Jsem na tom snad tak zle? Zeptala se ještě jednou, jestli je všechno O.K., a já jsem horlivě přikyvovala. Jesper tvrdil, jak mi to teď sluší, když jsem hube­nější, což mi bylo v duchu líto. Znamenalo to přece, že si před­tím myslel, že jsem moc tlustá. Teď už nebylo cesty zpět.
Dny rychle ubíhaly a máma byla ráda, že mě má doma. Rozmazlovala mě a já si užívala její lásku a často jsem jí už málem pověděla, že nejsem tak docela šťastná. Ale vždyť je to moje vina, říkala jsem si. Stačilo by prostě vybrat si, buď Re­né, nebo Jesper, a všechno by bylo jistě hned lepší. Matně jsem však tušila, že tohle není kvůli nim, ale kvůli čemu tedy? Proč nemůže být všechno prostě tak, jako to bylo dřív? Proč se pro­stě nemůžu přestěhovat domů a začít znova ve škole, pryč od všech těch lidí tam daleko? Protože jsem byla odhodlaná do­vést to do konce a ne vzdát to zrovna v době, kdy jsem se ko­nečně dočkala úspěchu.
Máminy obavy z mojí klesající váhy zmizely, když viděla, jak hodně jím. Vrhala jsem se na jídlo jako nikdy dřív a dovo­lila si jíst všechno to, co jsem si odpírala poslední čtyři měsíce. Nemohla přece vědět, že potom chodím zvracet. Cítila jsem se provinile, že její báječné jídlo vždycky vyzvracím, zatímco na světě jsou tisíce lidí, kteří trpí hladem.
Každé ráno jsem si stoupla na máminu váhu, ručička teď ukazovala 48 kg. Vždycky jsem si na sebe navlékla tolik oble­čení, aby máma neviděla, jak moc jsem doopravdy zhubla. Ne že bych si sama myslela, že šest kilo je něco převratného, ale všichni ostatní o tom očividně byli přesvědčení. Byla jsem si jistá, že kdybych dokázala shodit další dvě kila, byla bych ješ­tě krásnější.
"Co tam děláš?" volal Jesper a bušil na dveře koupelny.
"Sedím na záchodě!" křičela jsem a neubránila se kašli. Zvracení mi trvalo dlouho, protože jsem snědla hodně chleba. Proč proboha vůbec ten chleba jím, když vím moc dobře, jak je obtížné ho vyzvracet. Umyla jsem si obličej a otevřela dve­ře. Máma a Jesper na mě udiveně zírali.
"Marie, vždyť ty jsi zvracela," řekla vyčítavě máma.

"Udělalo se mi špatně, mami," zavrčela jsem. "Já za to kru-ci nemůžu," dodala jsem.
"Ale tys zvracela schválně, abys věděla!" pokračovala.
"To teda ani náhodou," odpověděla jsem jí naštvaně a šla do obýváku. Sakra, teď ze mě nespustí oči. Už jsem se nemohla dočkat, až pojedu zas do Japonska!
Když jsme později leželi s Jesperem v posteli, zeptal se mě starostlivě, jestli je všechno v pořádku.
"Jo, to víš, že jo. Jenom se mi udělá trochu špatně, a vy se na mě hned vrhnete," pobrekávala jsem a opřela si hlavu o je­ho teplé rameno.
"No, za to přece nemůžeš, když se ti udělá blbě," utěšoval mě a já mu děkovala svým křehkým tělem. Tu noc jsem se rozhodla, že si vyberu Jespera. Nade všechno mě miluje a mů­že mi dát to bezpečné zázemí, po kterém v skrytu duše toužím. Ráno jsem cítila nesmírnou úlevu, teď už to jenom musím říct Renému, a pak bude všechno lepší.

Zdroj: Opis z knihy; M. Hirse ,, Vím, jak chutná vzduch'', FRAGMENT, ISBN: 80-253-0148-6
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama