Lucy

72 71 7O 69 68 67 66 65 64 63 62 61 6O 59 58 57
56 55 54 53 52 51 5O 49 48 47 46 45 44 43 42

Beky

58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42

M. Hirse- Vím jak chutná vzduch; I.časť

30. července 2015 v 22:32 |  Books
Moje podrážděnost rostla a rostla, čím víc jsme se blížili k Jesperovým prarodičům. Jak já jenom nesnášela tuhletu kome­dii, které se říkalo vánoční večeře. Trvalo to zpravidla dvanáct nekonečných hodin, než jsme se zas dostali do auta a jeli do­mů, a za těch dvanáct hodin se stihlo probrat všecko, od fan­tastického fotbalového talentu Jesperova mladšího bratra až po babiččino bolení v kříži, které ji trápilo už léta.
Když Jesperova maminka otevřela dveře, snažila jsem se vyloudit na tváři úsměv. Byla to vždycky ona, kdo nás jako pravý generál nadirigovala na naše místa a čekala, až se na ni vděčně usměju za to, že mě zas po roce posadila vedle strýčka Dennise z jižního Jutska. Ne že bych měla něco proti jižnímu Jutsku nebo strýčku Dennisovi, jen jsme si prostě neměli moc o čem povídat. Těch pár vět o počasí vystačilo tak na prvních pět minut; zbývajících 11 hodin a 55 minut jsem se tedy, jak se dalo čekat, smála s ostatními tchyniným veselým historkám a objímala už po sto padesáté páté dědečka.
Podívala jsem se přes stůl na Jespera, který byl ve svém živlu. Seděl samozřejmě po boku své matky a všichni ho jako vždycky vychvalovali až do nebes. Jeho úsměv byl s přibýva­jícím odpolednem čím dál širší a jeho oči víc a víc zarudlé. Přistihla jsem se, jak přemýšlím o tom, co tam sakra mezi těmi lidmi dělám, když s nimi nemám vůbec nic společného.
"Ty máš teď ale pěkně baculaté tvářičky," pokřikovala na mě přes stůl teta Gerda.
"To myslíš mě?" vykoktala jsem ze sebe celkem mile smě­rem k tomu narůžovělému obličejíku orámovanému trvalou.
"Jo, tebe! Je vidět, žes trochu přibrala. Ohromně ti to sluší!" švitořila zvesela.
"Děkuju," stěží jsem se zmohla na odpověď a koutkem oka zahlédla, jak se Jesperovy červené oči rozzářily. Pusu měl roz­šklebenou jak prasklinu v dřeváku a já se musela fakt přemá­hat, abych na něj přes stůl nezakřičela "ty jsi ale pitomec". Věděl, jak nesnáším, když někdo mluví o tom, kolik vážím. Jako kdybych si sama nevšimla, že moje proslulé tvářičky jako jablíčka jsou teď ještě trochu kulatější. Nakládaná ryba mi bobtnala v puse a já v duchu vystřelila na tetu Gerdu otrávený šíp. Teď už jsem mohla rovnou jet domů, celý den byl totálně pokažený.
Když jsem konečně zas seděla v autě se svým opilým přítelem vedle sebe, pomalu mi začaly po tvářích stékat slzy. Mám ty nej­naducanější tváře na světě a vedle mě sedí tenhle opilý pitomec. "Fakt jsem přibrala?" zeptala jsem se Jespera, který podři­moval s otevřenou pusou a sliny mu tekly po bradě.
"Jo, ale víc tebe je víc pro mě," uchechtl se a štípl mě do prsa. Když jsem mu dávala ruku pryč, měla jsem úplně stažený žaludek.
Druhý den ráno jsem vyhrabala ze skříně starou váhu. Pamato­vala jsem si, že před půl rokem jsem vážila 52 kilo, takže když váha ukázala 54, bylo mi zas do breku. Teta Gerda měla tedy pravdu. Přibrala jsem, a když jsem se podívala pořádně, bylo mi jasné, že se mi nezakulatily jen tvářičky. Obrátila jsem se k zrcadlu bokem a pozorně si prohlížela celé tělo. Dřív jsem měla kůži na břiše pěkně napnutou, teď však byla trochu po-vaďlá a zadek kulatější.
"Do prčic," nadávala jsem si pro sebe, když jsem váhu uklí­zela. Hned mi bylo jasnější, proč už v Tokiu nedostávám tak často nabídky na módní přehlídky. Myslí si zkrátka, že jsem moc tlustá. Chápu je. Japonci jsou přece takoví drobní, a na­jednou si přijde Evropanka s takhle velikým zadkem. Musíš s tím něco dělat, Marie!
Celý zbytek vánočních prázdnin jsem se nemohla dočkat, až budu zase v Japonsku, daleko od Jespera i od celé rodiny, a budu moct v klidu přemýšlet. Až uniknu všem těm sváteč­ním večeřím a debatám o mém životě a mojí budoucnosti v Japonsku. Vždyť kdo ví, jestli mě tam ještě vůbec nějaká čeká? Podle toho, jak se věci měly za poslední tři měsíce, to příliš růžově nevypadalo.
"Však ono to všechno nějak dopadne!" volali za mnou všichni, když mi mávali na rozloučenou na letišti v Kastrupu. Konečně zase sama! S taškou plnou časopisů a blaženým úsměvem na rtech jsem se pohodlně uvelebila na sedadle v le­tadle. No jo, jasně že to všechno zvládnu. Musím se jenom zbavit těch dvou kil, co jsem nabrala, a pracovní nabídky se pak zas samy pohrnou.
Paní vedle mě se dala do hovoru, ještě než jsme se vůbec odlepili od země. Ježíšmarjá, čtrnáct hodin v letadle strávit s takovou ukecanou babou. Snažila jsem se jí odpovídat sice zdvořile, ale velmi krátce a zarytě jsem upírala pohled do ča­sopisu tak, aby jí muselo být jasné, že nemám nejmenší chuť se s ní bavit. Pusu však zavřela, až když nám přinesli jídlo. Rychle do sebe všechno nacpala a s radostí si ode mě vzala čokoládovou tyčinku.
"Tyji opravdu nechceš?"
"Ne, nemám čokoládu ráda," usmála jsem se na ni trochu kysele a v puse se mi sbíhaly sliny.
Odjakživa jsem čokoládu zbožňovala, ale na mé nové cestě za hezčí postavou byla tabu. Když nám později přinesli send­viče, zdvořile jsem odmítla, i když mi nahlas kručelo v břiše. Při příletu do Tokia jsem málem omdlela hlady. Otevřela jsem si colu light, rychleji vypila a doufala, že zazené to nejhorší.

Zdroj: Opis z knihy; M. Hirse ,, Vím, jak chutná vzduch'', FRAGMENT, ISBN: 80-253-0148-6
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama