Lucy

72 71 7O 69 68 67 66 65 64 63 62 61 6O 59 58 57
56 55 54 53 52 51 5O 49 48 47 46 45 44 43 42

Beky

58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42

Červenec 2015

31.7.

31. července 2015 v 21:54 Lucy's diary
Bože kočky, mne je tak zle Plačící Netuším či je to tým, že je to môj prvý deň- hladovka po dlhom čase, alebo prečo, ale mám nenormálne silné kŕče v žalúdku... Som skrčená ako starena, ktorá celý život ťažko robila... Mám pocit, akoby som mala v žalúsku tisíce nožov, ktoré mi tlačia celou silou na steny žalúdka, mám až slzy v očiach, ale nechcem si tento deň pokaziť... Zároveň to beriem ako akúsi formu trestu za tú pizzu včera... A aj tak- tak či tak by raz prišlo na hladovkový deň... No netušila som, že to bdue až také kruté...

Ináč- dnes mi našiel priateľ v mobile thinspo... Dosť ho to rozladilo, lebo VIE, že som kedysi bola na ANE... ale chcela som, aby mi sľúbil, že nebude kričať a nebude to rozoberať... Poslúchol, takže som rada... Len dúfam, že ma teraz nebude nútiť jesť, lebo doteraz som u nich nikdy nejedla, no ako- tak mi to bral.. ale po tom, čo videl toto, mám pocit, že si dá dva a dva dokopy a dôjde mu to... No a potom bude násilná forma odstránenia ANY zo mňa aj zo strany priateľa, nie len rodiny... bože, ja to nechcem, nechcem si zničiť svoju anu Zamračený

Idem ja bubať, lebo to nevydržím Zamračený Držím vám všetkým pršteky !!

STAY STRONG, SKINNY LOVE

31.7.2O15

31. července 2015 v 21:24 Lucy's food

Jedálniček


R: nič
D: nič
O: nič
O: nič
V: nič

Tekutiny: 1,5 litra vody, 2x káva, pohár mlieka
Prehrešky: Mila (k rannej káve)
Pohyb: chôdza, "radovánky"Smějící se
Váha: 63,5 kg (čudo, po včerajšej pizzi Usmívající se Asi ten pohyb urobil svoje Usmívající se )
Spánok: 9 hodín




STAY STRONG, SKINNY LOVE

M. Hirse- Vím jak chutná vzduch; XVII.časť

30. července 2015 v 22:46 Books
Váha ukazovala 36,2 kilo. Byla sobota ráno, právě jsem vstala. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a pocítila odpor k tomu, co jsem tam viděla. Na obličeji se projevoval nedostatek důle­žitých vitaminů. Kůži jsem měla skoro průhlednou a oči se zdály být na ten poznamenaný obličej příliš velké.
Dohodly jsme se s mámou, že s ní pojedu nakupovat. Jezdí­vala jsem s ní každý víkend, hrozně ráda jsem chodila po ob­chodě a prohlížela si potraviny. Dávaly jsme si pak obě smeta­novou zmrzlinu, byl to už takový rituál. A bylo pro mě hodně důležité, že to bylo právě v nákupním středisku Rosengaard. Asi proto, že jsem při jídle mohla sledovat lidi kolem. Čím více živo kolem mě bylo, tím jednodušší pro mě bylo jíst.
Na zmrzlinu jsem se těšila už po cestě autobusem. Měla jsem přesně rozmyšlené, jak velkou zmrzlinu si dám a čím si ji ne­chám posypat. Máma párkrát řekla, že zmrzlinu nechce, to jsem si pak taky nedala. Bylo důležité, že dělala, jako by bylo úplně normální jíst zmrzlinu, i když to bylo v únoru. Když jsme přije­ly z nákupu domů, byl čas na oběd a zase pro mě bylo podstatné, že si máma taky něco vzala. Co byla dospělá, tak nikdy neoběd­vala, takže se musela do oběda nutit, aby přiměla k jídlu i mě.
Od odchodu z nemocnice jsem několikrát zavolala Lesliemu, aby věděl, že jsem v pořádku. To rád slyšel a domluvili jsme
se, že se setkáme v den, kdy budu vážit 48 kilo. Bylo těžké uvěřit tomu, že takový den někdy přijde, ale jednou v noci jsem zažila něco, co znamenalo bod obratu.
Máma a já jsme si právě lehly do postele. Zvykla jsem si spát u ní. Často jsem ji držela za ruku, než usnula. Když jsem si přetáhla peřinu, bylo mi divně. Zdálo se mi, že v pokoji je ještě někdo kromě mě a mámy. Cítila jsem přítomnost nějaké­ho člověka, kterého nebylo vidět. Ale kdo by to mohl být? Ne­znala jsem nikoho, kdo umřel, takže pokud by to byl duch, tak kdo vlastně? Máma mi dovolila zapálit si v ložnici cigaretu, abych se uklidnila. Cítila jsem neklid po celém těle, a když jsem po půlhodině zhasla světlo, bylo to ještě horší. Pomodlila jsem se večerní modlitbičku a zavřela oči.
Najednou mi bylo jasné, že umírám. Spatřila jsem ten všeo­becně známý tunel orámovaný nádhernou oranžovou září.
"Mami, mami! Umírám!" Mámu, která už spala, probudilo moje zoufalé volání.
"Co to proboha říkáš, Marie?"
"Mami, myslím, že umírám, když zavřu oči, tak vidím stát muže na konci tunelu."
Máma vstala a rozsvítila. "Co mám dělat?" zeptala se. Mu­selo na mně být vidět, že to myslím vážně, protože máma vy­padala vystrašeně.
"Vím jenom to, že musím zůstat vzhůru, protože jestli usnu, tak umřu."
"To budeš vzhůru celou noc?" zeptala se.
"Jinak to nejde! Nechci umřít!" Dala jsem se do pláče a má­ma, která jinak v ložnici nikdy nekouřila, si zapálila cigaretu.
"No, tak to se musíme udržet vzhůru."
Nikdy jí nezapomenu, že mě tehdy v noci brala vážně. Jsem
si naprosto jistá, že kdybych tu noc prošla tunelem, byla bych už mrtvá. Několikrát během noci máma málem usnula, ale já jsem na ni neustále mluvila. Dokonce jsem vypila sklenici podmáslí s tabletkami sladidla a snědla půlku housky.
Když ráno vycházelo slunce, rozhodla jsem se, že se vzdám svého hladovění a budu se snažit uzdravit.
Doslov
Období, které následovalo po tomto rozhodnutí, bylo neuvěři­telně těžké. Do té doby se všechno točilo kolem jídla a já se teď musela snažit, aby můj život naplnilo něco jiného. Brečela jsem skoro každý den a několikrát jsem do toho málem spadla zpátky, ale můj zážitek smrti mě přesvědčil o tom, že lékaři měli pravdu, když říkali, že bych na to mohla umřít.
Když jsem po týdnu vážila 37 kilo, málem jsem se opět pře­stala ovládat, lákalo mě začít dát se znovu do boje a pokračo­vat v hladovění. Naštěstí však někde uvnitř mě bylo malé dítě, které křičelo a dožadovalo se péče. Musela a chtěla jsem být sama na sebe hodná a naučit se, že je jedno, kolik vážím. Hlav­ní je, aby mi bylo dobře.
Máma nemohla uvěřit tomu, že ta noční můra je u konce, i mně samotné to koneckonců trvalo více než měsíc plný bojů, než jsem si byla úplně jistá, že teď už opravdu chci být zdravá. Ale jakmile jsem se definitivně rozhodla, mohla jsem najeď-nou jíst úplně normálně. Bylo to nádherné dát si něco k jídlu a mít z toho požitek. Mnohokrát jsem brečela radostí nad tím, že jsem dostala ještě jednu šanci. Šanci stát se úplným a doko­nalým člověkem.
Dnes je to už jedenáct let, co jsem se vrátila z Japonska. A ko­lik se toho za ty roky stalo! Vdala jsem se, rozvedla, porodila dítě a teď žiju s dvouapůlletou Victorií sama. Až teprve po mnoha letech jsem se odhodlala vypovědět, že mě kdysi dávno málem zabilo neurotické odmítání jídla. Tajila jsem to v pod­statě kvůli tomu, že mi bylo příliš trapné o tom vyprávět lidem v okolí. Neměla jsem odvahu prozraďit jim, že za tou hezkou fasádou byla - a pořád je - velmi zranitelná dívka. Až teprve postupem času jsem díky studiu psychologie pochopila, že jsem taková, jaká jsem, a zeje normální mít jak silné, tak i své slabé stránky.
Při pohledu zvenku to vypadá, že mám v životě všechny předpoklady být šťastná. Zčásti jsem se sama podílela na vy­tváření obrázku mladé ženy, která má život zcela ve svých ru­kou. V některých obdobích byla pravda ovšem úplně jiná, ale většina lidí snad pochopí, pod jakým tlakem se občas každá známá osobnost ocitá. Sedm let jsem moderovala Kolo štěstí a nyní, kdy píšu tento doslov, je to právě pět dní, co jsem se dozvěděla, že tento pořad končí. V tu chvíli mi to bylo hodně líto, ale po pár dnech mě to přešlo a teď už vím, že místo mo­derování budu mít možnost psát, kromě jiného i knížky, o čemž jsem vždycky snila.
Za napsáním této knihy stojí moje současné povolání psy-choterapeutky, které vykonávám vedle práce pro televizi. Ve své praxi jsem se setkala s mnoha mladými dívkami s poruchámi příjmu potravy a doufám, že moje kniha pomůže někte­rým z těch, které jsou nemocné právě nyní. Dále doufám, že v ní příbuzní a další zájemci najdou malé poučení o této kom­plikované nemoci.
Bylo krásné psát tuto knihu, ale zároveň velmi těžké. Muse­la jsem se probírat všemi těmi pocity, které jsem po mnoho let skrývala. Smála jsem se i plakala, ale nejlepší na tom je, že jsem tím udělala skutečnou tečku za svým anorektickým ob­dobím.
Postupem doby jsem došla k poznání, že člověk musí milo­vat sám sebe, aby dokázal milovat ostatní. Mylně jsem se do­mnívala, že získám sebedůvěru díky tomu, že budou lidé obdi­vovat můj zevnějšek. Jenže sebevědomí není to samé jako důvěra v sebe sama, a tak bych chtěla poprosit každého, kdo bude číst tuto knihu, aby se staral o ono dítě, které se nalézá v jeho nitru. Sama jsem zašla až na nejzazší mez, kdy jsem cítila, že nemá cenu žít dál. Dnes jsem však vděčná za to, že jsem nalezla sílu se uzdravit.
Můj partner, Jakob, který mi byl při práci na této knize neu­věřitelnou oporou, se mě občas ptal, zda nejsem ve svém vy­právění až příliš otevřená. Na to jsem mu mohla pouze odpo­vědět, že pokud bych nebyla stoprocentně poctivá, nemělo by to pro mě ani pro vás žádnou cenu. Někdo bude možná šoko­ván absolutně otevřeným líčením mých pocitů, ale život mě kromě jiného naučil jednu věc: člověk je takový, jaký je, a za tím by si měl stát.


Zdroj: Opis z knihy; M. Hirse ,, Vím, jak chutná vzduch'', FRAGMENT, ISBN: 80-253-0148-6

M. Hirse- Vím jak chutná vzduch; XVI.časť

30. července 2015 v 22:46 Books
Schoulila jsem se s rukama kolem kolen a kývala se ze stra­ny na stranu. Ať se stane cokoliv, nikdy se k němu zpátky ne-nastěhuju. Už bych nemohla spát s mužem, kterého nemiluju. Chtěla jsem být milována taková, jaká jsem, a když to nepů­jde, tak si budu muset vystačit sama. To by asi taky bylo nej­lepší, mé tělo by aspoň mělo pokoj. Utěšovalo mě, že už se nebudu cítit vinna, že ho sexuálně neuspokojuji. Nechtěla jsem se zabývat city, chtěla jsem myslet jen na jídlo. Ještě jsem si skočila do kufru pro tabletky a pak šla spát.
"Vstávej." Máma stála s úsměvem ve dveřích. Bylo pět ho­din ráno, týden poté, co jsem se přestěhovala domů. Všechno šlo nad očekávání dobře. Bylo nám spolu opravdu fajn. Doma jsem jedla vlastně jenom jednou, večer, takže pozornost se omezovala pouze na večeři. Stejně jsme se však nemohly tak úplně shodnout na tom, co buďeme jíst. Máma samozřejmě chtěla, abych jedla co nejvíc tuků, ale to jsem odmítala. Snaži­la jsem sejí vysvětlit, zeje lepší, abych jedla málo než vůbec nic, což akceptovala. Zjistila jsem, že se mi jí lépe, když se se mnou nikdo o jídle nebaví. Dokonce jsem snědla celý karba­nátek a necítila žádnou vinu. Měla jsem z toho radost i strach zároveň. Kam to půjde dál? Už jsem to vzdala? Jak velká pak byla moje radost, když jsem o 14 dní později zjistila, že jsem nepřibrala ani gram.
Také jsem teď během dne spalovala více kalorií, když jsem bydlela u matky. Choďila jsem na autobus, z autobusu na vlak,
z vlaku do školy a pak zase nazpátek. Nebylo pochyb o tom, že jsem začala jíst víc, ale naštěstí se to na mně nijak neproje­vovalo. Každý večer jsem pokládala hlavu mámě do klína a ona mě houpala ze strany na stranu. Myslím, že měla pocit, jako bych byla její malé děťátko, a já jsem si vychutnávala její pozornost. Její radost pro mě hodně znamenala, čím byla šťast­nější, tím víc jsem jedla. Když byla občas podrážděná a ve stresu, nemohla jsem polknout ani sousto. Kolem stolu musela být naprostá pohoda, abych se dokázala přimět něco sníst.
Jesper párkrát zavolal, ale já to vždycky brzo ukončila. Oči­vidně měl strach, že jsem naštvaná a budu ho pomlouvat, ale ujistila jsem ho, že jsem jenom ráda, že jsme se nakonec shod­li na tom, že se k sobě nehodíme. Když jsem s ním mluvila naposledy, popřála jsem mu dokonce hodně štěstí s Pam. Dnes jsou z nich manželé.
"A kdy prosím tě začneš zase jíst?" Můj starší bratr si mě pro­vokativně změřil pohledem.
"To teda fakt nevím," odpověděla jsem rozmrzele.
"Ty ses prostě divná."
Rozbrečela jsem se a naštvaně se na něj otočila: "Ty tuhle nemoc sakra vůbec nechápeš a nikdy ses o to ani nesnažil." Viděla jsem mu na očích, jak mu to je líto. Bylo pro něj těžké vyrovnat se s mojí nemocí, ale nemohla jsem snést, že jsem se kvůli němu při jídle zase rozbrečela.
"Kolikrát jsi za mnou byl v nemocnici?" Skutečnost byla taková, že mě v nemocnici nenavštívil ani jednou. Bylo to vel­ké zklamání. Nebylo žádným tajemstvím, že nesnáší nemocni­ce, ale měla jsem tak nějak pocit, že by měl být schopný se přes ten strach přenést. Potřebovala jsem mít jistotu, že mě má moje rodina pořád ráda, i když už nejsem taková jako dřív.
Často jsem jim říkala, jak moc pro mě znamenají, takže mě hrozně bolelo, když to neopětovali. Vstala jsem od stolu a šla do kuchyně. Už jsem nedokázala pozřít ani sousto. Nálada by­la na bodu mrazu.
"Promiň, Marie," André se za mnou vytratil do zahrady.
"To je dobrý," brečela jsem, "jenom kdybys věděl, jaké to je žít podle toho, co ti přikazuje hlas uvnitř hlavy. Kdyby to jen trochu šlo začít zase normálně jíst, aby všichni mohli být šťast­ní, tak už bych přece dávno začala."
"To chápu." Objal mě a já jeho s vděčností taky. Zbytek ve­čera jsem dělala, jako že se nic nestalo, ale v duchu jsem bre­čela. Nejmíň ze všeho jsem si přála, aby kvůli mně byli v rodi­ně nešťastní, a přitom se mi právě to povedlo. Nedokázala jsem se přimět sníst ani půlku housky k večerní kávě, jak jsem teď byla zvyklá. Pocit, že jsem zklamala, mě dusil v krku a žádné jídlo jsem si nezasloužila. Ten večer jsem snědla 32 tabletek, jejichž účinek jsem naplno pocítila hned ráno ve vlaku.
21
Od té doby, co jsem se přestěhovala do Odense, jsem se neví­dala s nikým kromě matky. Dojíždění mi bralo veškerou ener­gii a nikdo mi nenavrhoval, že by mě navštívil. Měla jsem jed­nu kamarádku, bydlela u Faaborgu, seznámila jsem se s ní už dávno. Jmenovala se Karina, taková milá holka, a byla u svěd­ků Jehovových. Jejich pohled na svět jsem sice nikdy nechápa­la, ale ona mi byla sympatická. Řekla jsem si, že nevadí, že věří v něco jiného než já, jen když o tom nebude vykládat ho­diny a hodiny. Líbilo se mi, jak jednala s lidmi, a všichni o ní říkali, že je milá a ochotná.
Samozřejmě, že jsem ji navštívila několikrát u ní doma, ale nad jejich domem jako by visel černý mrak. Nikdo se tam na­hlas nesmál a před každým jídlem se modlili. Já jsem byla od­jakživa věřící, byla jsem zvyklá modlit se před usnutím, ale takhle před jídlem to bylo jiné. Ráda bych ji navštěvovala čas-těji, ale připadalo mi, že to v rodině neradi vidí. Chování jejích rodičů jasně prozrazovalo, že si nemyslí, že bych pro ni byla dobrá společnost. A to dokonce i přes to, že o mně nic nevědě­li, asi byli přesvědčení, že nejsem tak hluboce věřící, jak by člověk podle nich měl být. Většinou jsme si tedy jen volaly a to mi vyhovovalo. Odpadlo tak společné stolování, při kte­rém bych se určitě nevyhnula tomu, že bych toho snědla víc, než kolik bych vlastně chtěla.
Karina chodila o třídu výš a k ní do třídy chodil jeden moc
fajn kluk, jmenoval se Claus. Všimla jsem si ho hned ze začát­ku, co jsem přišla do školy, ale jenom mě napadlo, že by to s ním stálo za to, a hned jsem na něj přestala myslet. Ale teď, když jsem byla zase sama, pořád jsem se na něj Kariny vyptá­vala. Nejenže je hezký, ale je i chytrý a milý, odpovídala. Skvělá kombinace! Vždycky o polední přestávce jsem jenom seděla a mohla si oči vykoukat. Nosila jsem pořád tři vrstvy oblečení, ale váha mi stoupla na 36,5 kilo a cítila jsem, že jeho zájem roste. Každý koneckonců věděl, že jsem byla dvakrát miss Dánska a že jsem žila nějakou dobu v cizině. To, že jsem byla tak hubená, mu zřejmě nevadilo a zanedlouho už jsme si vyměňovali žhavé pohledy.
Uteklo několik týdnů, než jsme spolu prvně promluvili, by­lo to jednoho dne, když jsme na něj cestou domů s Karinou náhodou narazily v autobusu. A netrvalo dlouho, než jsem z něj dostala, zeje sám. Když jsem mu zamávala na rozlouče­nou a šly jsme s Karinou polní cestou domů, byla jsem šťastná. Odpoledne jsem pak snědla dvě housky bez jakéhokoliv pocitu viny. Bylo mi jasné, že nemůžu s někým chodit, dokud vypa­dám takhle, a že bude nutné přibrat. Jinak můžu na Clause za­pomenout. S Karinou jsem o tom nemluvila. Ona byla přece přesvědčená, že trpím nějakou střevní chorobou a že svoji vá­hu nemůžu sama ovlivnit. Chtěla jsem ji poprosit, aby Clauso-vi řekla, že jsem nemocná, ale že už se to pomalu zlepšuje.
Celý zbytek dne jsem měla na tváři úsměv a doma jsem o něm vyprávěla mámě. Měla ze mě radost a já snědla celou housku nadšená z toho, že už to zase začínám být já. Znovu jsem v sobě objevila cit pro druhé pohlaví, a když jsem se nad tím hlouběji zamyslela, nepřipadalo mi už ani pomyšlení na sex nijak hrozivé.
Když jsem následujícího dne viděla Clause ve škole, byla
jsem si už jistá, že ho musím mít. Ale jak to mám proboha udělat? Asi by nechtěl chodit s holkou, která vypadá jako tyč­ka od fazolí. Mohl by mít kteroukoliv. Přesto jsem se s ním dál bavila a o pár týdnů později mě pozval k sobě. Bydlel s rodiči ve Faaborgu. Ráno jsem si oblékla bílý svetřík a modré levis-ky. Když jsem vyrážela z domu, byla jsem sama se sebou spo­kojená. Dohodli jsme se, že pojedeme spolu autobusem.
Byla jsem ráda, že mě vzal k sobě domů, takže nemusíme mezi lidi. Šli jsme na procházku s jeho psem podél vody a ko­lem páté přišla domů jeho máma a uvařila jídlo. Byla na mě hrozně milá a nevyptávala se, proč jsem tak hubená. Claus jí určitě už řekl, že jsem nemocná, a ona dělala jako že nic, když jsem jedla. Musím přiznat, že jsem toho snědla víc než nor­málně, a kupodivu jsem kvůli tomu neměla žádné výčitky.
Domluvili jsme se, že se sejdeme zase za týden - znovu u něj doma. Neustále jsem na něj myslela, byl tak skvělý, ale jak bych mohla s někým chodit, když vypadám takhle?
Večer před návštěvou jsem dospěla k rozhodnutí, že už se s ním nesmím dál vídat. Zavolala jsem mu, že jsem onemocně­la a že si spolu můžeme promluvit, až mi bude lépe - tak jsem získala čas na rozmyšlenou. Následující dny jsem chodila za školu, abych ho nepotkala.
Dva dny poté, co jsem odmítla jít ke Clausovi na návštěvu, jsem najednou slyšela na příjezdové cestě auto. Podívala jsem se z okna a on to byl Claus v autě svých rodičů. Panebože, co mám dělat? Když otevřu dveře, tak mě možná na uvítanou po­líbí, k tomu jsem neměla odvahu. Hrozně jsem se bála, že se mě bude dotýkat a já to nezvládnu. Šla jsem rychle do koupel­ny, a když se o dvě minuty později ozval zvonek, lehla jsem si na podlahu. Ježíšmarjá, jen aby nešel k oknu. Doplazila jsem se ke sprše a sedla si dovnitř. To už klepal na jedno z oken do
obýváku. Co teď? Snad mě neviděl. Bylo mi to strašně trapné, ale nemohla jsem jít otevřít.
Když jsem slyšela auto odjíždět, dala jsem se do pláče. Proč jsem mu jenom nemohla otevřít? Možná bych ho mohla obe­jmout, ale co potom? Na věky bych ho zadržovat nemohla. Za nic na světě bych mu neukázala svoje ošklivé tělo. Běžela jsem do postele a přetáhla si deku přes hlavu. To to se mnou zašlo pěkně daleko! Když si vezmu, že mi víc záleží na jídle než na tom, aby mi bylo dobře. Pokud brzo nepotkám někoho, kdo mi pomůže, tak se budu muset zabít. Tohle se už dlouho vydržet nedá.



Zdroj: Opis z knihy; M. Hirse ,, Vím, jak chutná vzduch'', FRAGMENT, ISBN: 80-253-0148-6

M. Hirse- Vím jak chutná vzduch; XV.časť

30. července 2015 v 22:45 Books
Hned druhý den chtěl Jesper zase sex a já se podřídila jeho vůli. Koukala jsem do stropu, když na mně divoce přirážel, a přemítala, jestli budu žít zase normální život. Postupem času už jsem ani nedoufala, že se někdy uzdravím. I když to ve ško­le šlo dobře, cítila jsem se mimo. Neměla jsem žádnou před­stavu o budoucnosti. Čeká mě vůbec nějaká, chci vůbec něja­kou mít? Pokud bych si ji doopravdy přála, musela bych se přece jednoho dne vzdát své anorexie, která postupně zaplnila celý můj život. Bylo těžké věřit v budoucnost, když jsem večer co večer usínala s pláčem.
Od té doby, co jsme spolu zase začali spát, se můj vztah k Jesperovi trochu zlepšil. Dělalo mi starosti, že při jeho dote­cích vůbec nic necítím, ale snažila jsem se na to nemyslet. Brzy snad opět začnu toužit po tom, aby se mě někdo dotýkal - a pokud ne, tak budu prostě muset žít sama. V jedné věci jsem však měla jasno. Než s někým spát a nic při tom necítit, tak to radši nic.
Dnem i nocí se mi hlavou honily myšlenky na krásnou Pam. Nedaly se zastavit. Dost se mě to celé dotklo a štvalo mě, že to Jesper nechápe. Zanedlouho po té neděli, co si přečetl její do­pis, jsem to ještě jednou nadhodila, ale on se hrozně rozzuřil. Dal jasně najevo, že kdyby měl volit, vybral by šiji. Nemohla jsem mu to odpustit a oddávala se myšlenkám, jaké by to bylo, kdybych si tenkrát nechala Reného. Ten by na mě byl určitě hodný, utěšovala jsem se.
"Kdy přijede Pam?" Bylo mi jasné, že vstupuji na zakázané území, ale nemohla jsem si pomoct.
"Za dva týdny." Jesper si zapálil cigaretu a vstal.
"No, tak to je pěkný, neztrácí čas, co?"
Ušklíbl se: "Měl jsem pocit, že jsem ti jasně řekl, že se s te­bou o Pam už nebudu bavit."
"Promiň, ale odkdy máš výlučné právo rozhodovat o tom, o čem se bude mluvit v tomhle domě. Kdybychom se měli ce­lý den bavit na tvojí fotbalové úrovni, tak bych se z toho mu­sela zbláznit." To sedlo. Oči mu plály zuřivostí. Sice jsme se o tom nikdy nebavili, ale bylo jasné, že jsem mnohem vzděla­nější než on. Ne že bych si na tom nějak zvlášť zakládala, jen jsem měla chuť ranit ho, tak jako on ranil mě.
"Drž hubu, už tě mám s tou tvojí nemocí plný zuby."
"No tak toho jsem si fakt ještě nevšimla, ty pitomče." Praštila jsem rukou do stolu a jeho milovaná žlutá váza, vá­noční dárek od jeho máti, spadla na zem a rozbila se na tisíc kousků.
"Co to sakra děláš?" Chytil mě za ruku.
"Odstěhuju se, Jespere, já už se na tebe taky nemůžu dál kou­kat." Tak a bylo to venku. Rychle jsem si zapálila cigaretu.
"Jen si jdi."
"Taky že půjdu!" Práskla jsem dveřmi do ložnice a sedla si vztekle na postel. Ať jde do háje! Nezůstanu tady, zatraceně! Přestěhuju se zas k mámě, i kdybych měla umřít. Až ta Pam, nána jedna pitomá, přijede, máji mít.
Jesper couval s fiatem po příjezdové cestě, až kamínky odle­tovaly. Jak zahýbal za roh, malé pneumatiky jen kvílely. Mu­sel být pěkně naštvaný, když těm drahým gumám dával takhle zabrat.
"Mami, já chci domů." Přinesla jsem si telefon ke stolu v kuchyni a nalila si do sklenice s lehkou colou velký gin.
"Myslíš jako přestěhovat se sem?"
"Jo, pohádali jsme se, teď už tu bydlet nemůžu. Smím se vrátit domů?"
"Samozřejmě." Řekla to jistě a spokojeně a já si oddechla. Konečně se zase dostanu domů, pryč od toho idiota. Zavěsila jsem a pořádně si lokla, kašlu na ty kalorie navíc, stačí si vzít o pár tabletek víc.
Šla jsem do ložnice, vytahala svoje šaty ze skříní a naházela je do kufru. Naštěstí jsem nevlastnila nic než oblečení, takže jsem nepotřebovala stěhováky.
"Lindo, mohla bys pro mě přijet?" zavolala jsem svojí se­stře.
"Jo, kdy?"
"Teď, stěhuju se pryč od Jespera!"
"O.K., budu tam za 20 minut." Byla jsem jí vděčná, že se nezeptala proč. Nechtělo se mi o tom mluvit, byla jsem úplně vyčerpaná. Kufr už byl nacpaný k prasknutí, když na mě Linda zahoukala. Vláčela jsem těžký kufr za sebou a ona rychle vy­skočila z auta, aby mi pomohla.
"Copak je, bulíku." Ta stará přezdívka, která mi jinak byla vždycky protivná, mi vehnala slzy do očí.
"Chci domů k mámě, Lindo, už tady bydlet nemůžu." S po­chopením přikývla, a když zahýbala s mazdou na cestu do města, vzala mě za ruku. Neohlédla jsem se ani jednou. Klíče jsem hodila do schránky a teď buďu muset sebrat všechny síly, abych mu nevolala.
Té noci jsem nemohla spát. Linďa mi nejdřív udělala kafe, do­konce jsem snědla i půlku housky, a pak mi ustlala na gauči.
Měla jsem strach, co se mnou teď bude. To snad ani není prav­da, že jsem se jen tak přestěhovala. Kde se ve mně vzala všech­na ta zloba? Nikdy jsem svůj vztek moc najevo nedávala, ale tentokrát ano. Musela jsem se usmát, když jsem si vzpomněla na tu žlutou vázu rozbitou na tisíc kousků. Pane jo, jak ho to naštvalo, puntičkář jeden.


Zdroj: Opis z knihy; M. Hirse ,, Vím, jak chutná vzduch'', FRAGMENT, ISBN: 80-253-0148-6

M. Hirse- Vím jak chutná vzduch; XIV.časť

30. července 2015 v 22:44 Books
Ale jak to asi bude dál se mnou a s Jesperem? Už šest týdnů jsme spolu nespali a bylo vidět, že už to potřebuje. Věčně mlu­vil o sexu a mně se z toho zvedal žaludek. Bylo mi moc líto, že už necítím žádnou radost, když se mě dotýká. Nelíbilo se mi, když mě objímal, a z představy, že bychom spolu šli do poste­le, mě jímala hrůza. Tolik jsem se bála svého selhání, že jsem v hloubi duše byla moc ráda, že ho doktor tak postrašil a on mě nechával na pokoji. Někdy večer jsem z postele slyšela, že se kouká na pornofilmy. Skutečnost, že se s chutí dívá na všechny ty pěkné kočky, mi tak podrážela moje sebevědomí, až se mi z toho dělalo špatně. Chtělo se mi na něj zakřičet, ať to svinstvo vypne, ale nemohla jsem. Sama jsem mu neměla co nabídnout, a tak jsem nakonec mohla být ráda, že mě ne­chává na pokoji.
Abych mu zvedla náladu, tvrdila jsem, že se spolu už brzo budeme moct zase milovat. Pověděla jsem mu, že jsem přibra­la celé kilo a že doktor řekl, že to nebude dlouho trvat a bude­me spolu zase moct spát. Byla to samozřejmě lež, jak to o tom doktorovi, tak to o tom přibraném kilu, ale držela jsem ho tím na uzdě a bylo vidět, že z toho má radost.
"A co sex, jde to, když jseš takhle nemocná?" otočila se na mě Sine.
"Jasně že jo, nejen že to jde, aleje to fakt super," smálajsem se. Spokojeně se zasmála a ostatní se přidali. Nikdy jsem ne­měla problém bavit se o sexu kdykoliv a kdekoliv a své pověs­ti o tom, jak umím být zábavná, jsem dostála i teď. Když už jsem se jednou dostala do téhle nálady, tak prvních patnáct sprostých vtipů bylo mých.
Ozvalo se zahoukání a já se hned podívala na hodinky. Opravdu to tak rychle uteklo? Bylo fajn být mezi lidmi, a když jsem se loučila, byla jsem veselá.
"Jaké to bylo?" Jesper vypadal unaveně.
"Bylo to skvělé, těším se, až budu zdravá, a budu s nima moct vyrazit i do města," řekla jsem. Usmál se na mě.
"No jo, všaks to za starých časů uměla vždycky pořádně rozjet."
"A taky že to zas rozjedu." Řekla jsem to s větším přesvědčením, než jaké jsem v sobě měla. Budu vůbec někdy zase schopná bavit se s ostatními a nemyslet při tom pořád jen na jídlo?Vzbudily mě hlasy z obývacího pokoje. Zatraceně, zkusila jsem si dát deku pres hlavu, ale "tchynin" hlas ke mně pronikal i tak.
"Ona ještě spí?"
"Jo, měly včera dámskou jízdu."
"To je pro ni dobré, tolik doufám, že bude brzy zase zdravá."
Vystrčila jsem hlavu zpod peřiny a naklonila se směrem ke dveřím. Bylo slyšet, že teď jen šeptají, a já jsem uvažovala, jestli mám jít poslouchat ke dveřím, nebo jestli by to bylo pří­liš riskantní. Natáhla jsem se co nejvíc ke dveřím, připravená si hned zas lehnout, pokud by vešel Jesper.
"Já už mám ty její nemoci taky plný zuby," zaslechla jsem Jespera.
"Umíme si představit, jak to pro tebe musí být hrozné. Ne­mohla by se přestěhovat domů k matce?" "tchyně" se snažila šeptat, ale slova se drala přes dveře.
"Mohla, ale nechce, chce být tady a mně už to leze na nervy, furt se na ni muset koukat." Pod víčky mě pálilo, já to věděla. Nenávidí mě a myslí jenom na to, jak by se mě zbavil.
"Přijď domů k mámě, popovídáme si o tom." Kirsten nasa­dila soucitný tón a já úplně viděla, jak se na ni usmál. Nevsta­nu ani za nic, i kdybych měla zůstat v posteli celý ďen.
Začali se bavit o fotbale Jesperova mladšího bráchy a o zá­pase, který ho čekal ten den odpoledne. Kapitola "problém s Marií" tedy byla pro tentokrát uzavřena, ale já na to nezapomenu nikdy. Pomyslela jsem na sebevraždu, to by ode mě hned měli všichni pokoj. Jenže tenkrát s prášky to nevyšlo a podře­zat si žíly, to jsem si netroufala. To byla pro mě naprosto ne­snesitelná představa a skočit ze Svendborgsundského mostu zrovna tak. Strach z výšek by mi nikdy nedovolil dojít ani na okraj.
Poďívala jsem se na hoďinky, bylo ďeset. Sakra, to budu asi brzo muset vstát, jinak mě "tchyně" nakonec ještě přijde vzbu­dit. Panebože, nemůžu přece vstát, když mě všichni nenávidí. Utřela jsem si slzy a ještě jednou polkla, než jsem vstala. Šla jsem si hned do skříně najít nějaké oblečení.
Pár týďnů předtím mě Jesper jednou ráno poprosil, abych se převlékla v koupelně.
"Proč?" zeptala jsem se.
"Jen tak." Pohled měl oďvrácený a mně bylo hněď jasné, že se prostě nevyďrží koukat na moje ošklivé tělo. Rychle jsem se oďešla převléknout do koupelny a od té doby jsem si brala prá­dlo vžďycky s sebou a oblékala se tam. Večer jsem si v koupel­ně natáhla na noc legíny a mikinu, když jsem si tam šla vzít projímadlo.
"Dobré ráno." Jesper a jeho rodiče se usmívali, když jsem otevřela dveře oblečená ve třech vrstvách oblečení.
"Spala jsi ďobře?" Jesper si mě měřil pohledem.
"Přímo výborně." Roztomile jsem se na něj usmála, ale v duchu bych ho nejradši zabila. Jestli se někdy uzdravím, tak se s ním rozejdu. Nikdy bych nedokázala zapomenout na tyhle měsíce, kďy mi kažďý den dával pocítit, že jsem naprostý zkra-chovalec.
Jenomže na stěhování domů k mámě jsem prostě ještě neby­la dost zďravá. Od okamžiku, kdy jsem si naordinovala odchoď z nemocnice, jsem až do současnosti přibrala jenom kilo a půl
a bála jsem se, že by pro mě dojíždění do školy bylo příliš vyčerpávající. Na druhou stranu u něj už to také dlouho nevy­držím, když vidím, jak by se mé nejradši zbavil.
Takové myšlenky mi vířily hlavou, když jsme lehce konver­zovali nad stolem se snídaní, sestávající ze spousty housek a vánočky. Neměla jsem nejmenší chuť udělat jim tu radost, že bych si jednu vzala. Místo toho jsem si nalila do hrnku kafe a zapálila si cigaretu.
"Ty nebudeš nic jíst?" podíval se na mě vyčkávavě Jesper.
"Ne, snídani vynechám." Matka se na něj chápavě podíva­la. Měla jsem chuť nahlas vykřiknout, že moc dobře vím, že mě mají plné zuby, ale to jsem samozřejmě nemohla. Kam bych asi tak šla, dovolila by mi máma vůbec, abych se přestě­hovala zpátky k ní? Telefonovaly jsme si každý den, ale já jsem jí samozřejmé lhala ohledně své váhy. Byla přesvědče­ná, že jsem se dostala na 38 kilo, ve skutečnosti jsem však vážila 35,5.
"Přišel ti dopis, Jespere." Podívala jsem se přes stůl na jeho matku.
"Od koho?"
"Až z USA." Řekla to, jako by oznamovala největší událost roku. Až z Ameriky! Jako by to bylo něco zvláštního - občas byli neuvěřitelně provinční.
"Od Pam?" Jesperovi svítily oči jako hvězda betlémská a mně se stáhlo hrdlo. Zapálila jsem si další cigaretu a čekala, co Jesper odpoví. Krátce kývl na mámu a pak rozpačitě na mě. Pam, ta kráska, o které mi Jesper vyprávěl už nejmíň stopade-sátkrát.
Seznámil se s ní o pár let dříve, když byl v Americe, a byl do ní celý udělaný. Kvůli velké vzdálenosti z toho vztahu pak nic nebylo, ale teď se Pam očividně znovu hlásí do hry.
Snažila jsem se do toho dát trochu zájmu a radosti, když jsem jakoby nic prohodila: "Co ti asi tak může chtít?"
"To teda opravdu nevím, nejspíš chce jen vědět, jak se mám." To určitě, blesklo mi hlavou a kousala jsem se do rtů, abych nevypálila nějakou zlou poznámku.
"Ne, chystá se přijet do Dánska," Kirsten se blaženě usmá­la, "promiň, Jespere, nemohla jsem si pomoct a musela to ote­vřít. Bylo jasné, že to je od Pam."
"To je v pořádku, mami," usmíval se dál Jesper, "skutečně chce přijet?" Jeho matka zpozorovala, že se tvářím kysele jak citron, a měla tolik rozumu, že řekla: "Vždyť si to můžeš pře­číst sám."
Vstala jsem od stolu, šla do koupelny a zamkla za sebou dveře. Nenávidím je, nenávidím! A ta Pam jedna pitomá si při­jede zrovna teď, když vypadám jako strašidlo. Kdyby tak při­jela před rokem, ukázala bych jí, jak umím bojovat. Když se na to dívám zpětně, tak za to Jesper vlastně vůbec nestál, ale ten­krát jsem měla nulové sebevědomí, a tak jsem to neviděla.
"Co tam děláš?" Jesper bušil na dveře.
"Už jdu." Mělo to znít vesele. Promluvíme si o tom, hned jak odejdou jeho rodiče. Otevřela jsem dveře, zle se na něj podívala a na dálku se usmála na jeho rodiče.
"Ty nepůjdeš s maminkou a s tatínkem?" Hlas se mi trochu přiostřil a všechny tři obličeje se na mě naráz udiveně otočily.
"Copak ty nechceš, abych zůstal doma?" Snažil se to říct hezky mile, ale kostky už byly vrženy.
"Kvůli mně nemusíš." Objala jsem se s jeho rodiči, odešla do ložnice a zamkla dveře.
"No, tak já teda půjdu s nima, uvidíme se potom."
Ani jsem se nenamáhala mu říct ahoj a rychle jsem si vlezla pod deku. Podělaný dopoledne! Jediné dobré na tom bylo, že
jsem dosud nic nesnědla, a že si tedy budu moct dovolit oběd­vat. Vystrnadila jsem Jespera ze svých myšlenek a místo toho myslela na jídlo, co bych si tak mohla dát? Nakonec jsem se rozhodla pro trochu kefíru s tabletkami sladidla.
O čtyři hodiny později jsem slyšela na příjezdové cestě fiat. Zapálila jsem si cigaretu, posadila se ke kuchyňskému stolu a předstírala, že se učím do školy.
"Ahoj, co děláš?" Obličej měl zdravě vybarvený od toho, jak byl venku, a bílý rolák mu na kráse rozhodně neubíral. Píchlo mě u srdce, když jsem pomyslela na Pam.
"A co bys asi tak řekl?" podívala jsem se na něj otráveně.
"Ses naštvaná?" rozzlobeně hodil klíčky od auta na stůl.
"A měla bych snad být, Jespere?" Hleděla jsem mu přímo do očí, těkal jimi sem a tam jako vždycky, když na něj člověk trochu zatlačil.
"Jak to mám kruci vědět. Jestli je to kvůli Pam, tak si to klidně můžeš odpustit, Marie."
"Takže odpustit, co tím vlastně chceš říct?" Teď už mě fakt naštval.
"Ty nebudeš rozhodovat, jestli má přijet do Dánska, nebo ne."
"Ne, to máš naprostou pravdu, ale mám snad právo se ze­ptat, jestli se s ní chceš vidět."
"Chci, vždyť bude bydlet u našich."
"U vašich?" Musela jsem se držet, abych nevybuchla vzteky.
"No jo, vlastně by nejradši bydlela tady, ale to by se ti asi nelíbilo!"
"Tak to si teda piš, že nelíbilo! A kde sis myslel, že bych byla já?" To už jsem byla rozžhavená do bělá.
"Vždyť by to bylo jenom na 14 dní. To bys snad mohla byd­let u matky, ne?" Tázavě se na mě podíval a já bych mu nejrad­ši jednu vrazila.
"Ne, to bych teda nemohla. Když musí za každou cenu při­jet, tak ať bydlí u vašich." Rozbrečela jsem se. Jak je ubohý.
"Nemáš proč brečet." Byl naštvaný a já brečela o to víc.
"Promiň, Jespere, jasně že může přijet, jenom prostě nechci, aby bydlela tady."
"To je v pořádku." Vstal a šel ke mně. Těsně jsem se k němu přivinula. Co bych dělala, kdyby mě opustil? Začala jsem ho líbat a podle boule na kalhotách jsem poznala, že ho to vzrušu­je. "Budeš ho muset obšťastnit," říkal mi vnitřní hlas a já po­malu rozepnula zip.
"Ses si jistá, že se spolu mužem vyspat?"
"Jo, jasně." Nebyla jsem si jistá vůbec ničím, ale nechtěla jsem riskovat, že přijde Pam a ukradne mi ho. Měla jsem na­konec radost a byla jsem spokojená. Konečně jsem se překo­nala a svlékla se. Sice pod peřinou, ale dokázala jsem donutit tělo, aby se mu poddalo. Celý zbytek večera jsme byli oba šťastní. On si prosadil svoje ohledně Pam a já našla prostředek, jak mu udělat radost.

Zdroj: Opis z knihy; M. Hirse ,, Vím, jak chutná vzduch'', FRAGMENT, ISBN: 80-253-0148-6

M. Hirse- Vím jak chutná vzduch; XIII.časť

30. července 2015 v 22:44 Books
"Ty nebudeš nic jíst?" obrátila se ke mně Pia, jedna holka z mo­jí třídy.
"Ne, nemám ani moc hlad, to jsou ty moje zatracený stře­va." Vykouzlila jsem na tváři grimasu, která by se k tomu mohla hodit, a potáhla zhluboka z cigarety.
"V sobotu k nám zvu holky na večeři," k našemu stolu při­šla další spolužačka, "nechceš přijít?"
"Jo, ráda. V kolik to je? Do sedmi něco mám, ale mohla bych se stavit, až budete najedené," odpověděla jsem.
"Budem večeřet až v osm, tak to určitě stihneš."
"Nechtěla bych vám to s jídlem nějak komplikovat, víš, že skoro nic nemůžu."
"Tak si prostě vem něco s sebou," usmála se na mě.
"Jo, no tak jo. To bude fajn."
Celou cestu autobusem domů jsem si lámala hlavu, co si tam s sebou mám vzít. Nemůžu tam přece přijít s půlkou jabl­ka, myslely by si, že jsem se zbláznila. No, možná jsem přece jenom měla říct, že děkuju, ale nepřijdu, když se to tak vezme, tak se toho v podstatě stejně nezúčastním. Tak proč bych ne­mohla prostě zůstat doma? Stejně nebudu opravdovou součás­tí skupiny. Nic o mně nevědí a já bych jim pravdu neřekla ani za nic. Možná bych si mohla vzít arabský chléb se salátem a rajče - bylo by to příliš mnoho kalorií?
Když jsem dorazila domů, vzala jsem si kalorickou tabulku a vypočítala, kolik kalorií by to celkem bylo. Zhruba 250 kalorií, to už bych ten den nesměla sníst nic jiného. Sakra, tak ráda jsem měla příjem kalorií rozdělený do celého dne; a ne abych je všechny snědla naráz. Takhle umřu hlady. Přemýšlela jsem nad tím hlouběji a rozhodla se, že bych si s sebou mohla vzít jen půlku arabského chleba a říct jim, že už jsem se najed­la dřív. Na to určitě skočí. S úlevou jsem si vlezla do sprchy. Teď už na to nebudu muset myslet, jen se ještě zeptám Jespera, jestli by mě mohl v jedenáct vyzvednout.
Beztak jsem vždycky odcházela jako první, dělalo mi hrozné problémy být společenská, protože se mi hlavou honila spous­ta myšlenek. Večer jsem byla pokaždé brzo unavená. Zvykla jsem si před usnutím žvýkat žvýkačku, každý večer to byl stej­ný rituál. Uložila jsem si žvýkačku do nočního stolku, a když Jesper zhasl, vzala jsem si ji a dala na jazyk. Nechala jsem ji ležet v puse pět minut, abych si co nejvíc užila tu chuť, a až pak jsem začala žvýkat. Žvýkala jsem, než-se chuť vytratila, pak jsem se šla vymočit a spolkla projímadlo.
Počet projímavých tabletek záležel na tom, kolik jsem toho přes den snědla, ale většinou jsem jich brala 24. Začala jsem také pít čaj s projímavými účinky, ale za prvé to odporně chut­nalo, a navíc se nikdy nedalo přesně odhadnout, za jak dlouho začne působit. Když jsem ho ráno šálek vypila, zbláznil se mi žaludek během dopoledne. Zatím jsem to vždycky stihla na záchod ve škole, ale měla jsem neustále strach, že by to jedno­ho dne mohlo dopadnout špatně.
Měla jsem pocit, že to se spolužáky o polední přestávce už dobře zvládám. K obědu jsem si běžně dávala jeden jogurt a nikdo už se mě nevyptával, proč nic nejím. Za dlouhých dnů ve škole jsem si občas koupila malou čokoládu. Trvalo to běž­ně několik přestávek, než jsem sama sebe přesvědčila, že ne-
bude vadit, když si ji koupím. Většinou jsem ji pak i snědla, ale párkrát jsem čokoládu vyhodila do koše. Záleželo na tom, kdo byl zrovna se mnou. Když to byla Kamila nebo Pia, mohla jsem šiji rozdělit na čtyři kousky a ani jedna to nekomentova­la, ale když tam byl někdo další, neodvážila jsem se ji jíst, protože jsem se nemohla přinutit sníst ji v kuse.
Dělaly se testy z účetnictví, srdce mi prudce bušilo. Proč ne­dokážu jasně myslet, proč se mi dělá mdlo? Dokonce jsem snědla i půlku suché housky. Naštvaně jsem se do ruky rýpala nehtem.
"Koukej se dát dohromady, Marie," říkala jsem si v duchu. Bylo pro mě hrozně důležité, abych obstála. Co kdybych do­stala málo bodů, ještě by si všichni řekli, že kromě toho, že jsem hubená, tak jsem ještě navíc blbá. Listovala jsem jednot­livými stránkami testu.
Kruci, jak se dělá pokladní závěrka, vždyť jsme se to učili. Nervózně jsem se rozhlížela kolem. Ostatní seděli v hlubokém soustředění nad svými papíry a někteří už počítali na kalkulač­ce. Cítila jsem, jak se mi stahuje žaludek, večer předtím jsem si vzala 28 tabletek, protože jsem snědla sladkou tyčinku, a to­hle je trest. Snažila jsem se očima zachytit pohled učitele, ne­dalo se nic dělat, musela jsem hned na toaletu. Bolesti už se skoro nedaly vydržet a spolužák z lavice na mě udiveně hle­děl. Ukázala jsem si prstem na břicho a pokrčila rameny. "Tak jdi přece ven," napsal na malý papírek. Přikývla jsem a zvedla ruku. Svend, můj učitel, si mě změřil pohledem, ale naštěstí pak přišel k mojí lavici.
"Potřebuju na WC," zašeptala jsem. Přikývl a já se na něj
vděčně usmála. Vykradla jsem se ze dveří a běžela co nejrych­leji na toalety nejdál od velké posluchárny, kde bylo obvykle vždycky volno. Jen co jsem se posadila, už to ze mě šlo. To je ale úleva, zbavit se toho všeho, žaludek se mi rázem uklidnil. Rychle jsem si umyla ruce a spěchala zpátky.
Hlavu jsem teď měla mnohem jasnější, a i když jsem byla o půl hodiny pozadu, dostala jsem nakonec 11 bodů z 15. Byla jsem spokojená, 11 bodů byl skvělý výsledek. Když nám vý­sledky o týden později oznámili, hned jsem volala mámě.
Když jsem v sobotu večer přišla ke Trine, všichni ostatní už tam byli. Z reproduktorů řvala hudba a všichni na sebe křičeli.
"Ahoj," usmívala jsem se a každého objala.
"To je fajn, žes přišla, Marie," volali jeden přes druhého.
"Já děkuju, že jste mě pozvali, ale bohužel jedem zítra na krtiny, takže mě Jesper vyzvedne už v jedenáct - kruci, tak ráda bych s vámi vyrazila do města."
Koukali na mě s účastí a já si oddychla. Tři hodiny v poho­dě vydržím být společenská. Sedla jsem si vedle Kamily, která si taky přinesla rum a velkou láhev coly, aby si to mohla mixo­vat. Byla neuvěřitelně hubená, což jsem obdivovala. Také sko­ro nic nejedla a o to jsem to měla jednodušší. Ostatní si právě připíjeli, tak jsem taky zvedla svoji sklenku.
Všechny holky se pěkně naparádily, byly namalované a mě­ly upravené vlasy. Zevrubně jsem šije prohlížela. Přišlo mi to docela legrační, jedna jak druhá stála doma před zrcadlem, než se vydaly sem. Jak jsme všechny stejné - a přesto tak jiné.
Zahlédla jsem Stine, vlasy po trvaleji trčely do všech stran a řasy měla slepené. Protivilo se mi, když něco nebylo udělané pořádně. To snad sama nevidí, jak příšerně vypadá? Potřebo­vala zhubnout pár kilo a nebylo dne, aby o tom nemluvila. Musela jsem se dost držet, abych nedala najevo, jak je mi od­porné, že nemá žádnou disciplínu. Nestačí, že je tlustá, ale ještě o tom musí den co den mluvit. Samozřejmě, že přinesla pivo, po kterém se šíleně tloustne. Ovšem až na to, že byla
trochu tlustá, byla jinak vlastně celkem fajn. Jenom úplně jiná než já. Bydlela odmalička na vesnici a už pět let chodila s jed­ním klukem. Z mého pohledu byl její život k ukousání nudný a ona určitě zas nedokázala pochopit, jak žij u já.
To s ostatními dívkami to bylo mnohem jednodušší. I když neměly zkušenosti z Dálného východu a nepracovaly jako mo­delky, tak jim sláma z bot rozhodně nečouhala. Chtěly v životě něco dokázat a to jsem uměla ocenit. Nikdy jsem pořádně ne­chápala lidi, co na jednom místě vyrostou a prožijí tam celý život, aniž by se pohnuli aspoň o kousek.
"Tady jsou lasagne, nedáš si taky kousek?" Trine mi s úsmě­vem podávala lasagne. Vypadaly moc dobře, byla na nich spousta sýra. Co kdybych si přece jenom kousek vzala a pak prostě večer spolkla víc tabletek? Vykadila bych je pak celé, nebo by ve mně něco zbylo?
"Tak jo?" Postavila zapékací mísu před sebe a zakrojila.
"Ne, ne, já si uříznu sama," ozvala jsem se rychle.
"Ne, já to uříznu." Zařízla nůž pěkně hluboko a k mému zděšení oddělila obrovskou porci.
"Nemám zas tak velký hlad," namítla jsem.
"Tak můžeš zbytek nechat." Ne, to bylo přesně to, co jsem nemohla. Nedokázala bych se udržet a neslupnout to všechno, když to byla taková dobrota. Nezastavila bych se - ježíš ne, cítila jsem, že se brzo rozbrečím.
"Jsou v tom rajčata?"
"Jo." Postrčila talíř směrem ke mně.
"Tak to nejde, rajčata nemůžu."
"Sakra, to máš teda fakt blbý," řekla soucitně.
"Jo, ale člověk si zvykne," usmála jsem se.
Panečku, na poslední chvíli jsem řekla ne. To jsem ale dobrá.
Celá šťastná jsem vstala a šla si do tašky pro tu půlku arabské­ho chleba. Nikdo nic neříkal, když jsem ho vybalovala z aloba-lu. Řekla bych, že se mnou měli soucit, že toho tolik nesmím jíst. Byla jsem v nejlepší náladě a s chutí si přiťukávala s ostat­ními. Nechala jsem čtvrtku arabského chleba na talířku, takže bych mohla vypít ještě trochu rumu a nepřibrat.
"Není to super být takhle štíhlá?" Stine na mě koukala přes stůl a v puse měla zmrzlinu.
"No jo, ale já bych docela ráda vážila trochu víc."
"Tak proč prostě hodně nejíš?" zapojila se do rozhovoru Pia.
"Víš, já bych stejně nepřibrala, dokud mi nenajdou ty správ­ný léky. Zatím nedokážu přijímat tuk z potravy."
"Tak to je bomba! Můžeš se cpát celej den a neztloustneš, to musí bejt fakt dobrý." Stine si honem naložila na talíř ještě jednu porci zmrzliny.
"No jo, ale mně přijde mnohem hezčí, když máš trochu po­stavu." Ostatní souhlasně přikyvovaly. "Chlapi podle mě tak­hle hubený holky nesnášejí, mají radši, když máj holku za co chytnout." Zase přikyvovaly.
"Jo, máš pravdu, Marie." Pia si zapálila další cigaretu a vy­pjala prsa.
Odjakživa se mi líbilo, když měla ženská pěkná prsa a hez­ký zadeček. Jenže to se mě teď už netýkalo - a vlastně mi bylo i celkem jedno, co se chlapům líbí. Jejich představy jsem napl­nit nedokázala, tak jsem se radši rozhodla, že mi to bude fuk.


Zdroj: Opis z knihy; M. Hirse ,, Vím, jak chutná vzduch'', FRAGMENT, ISBN: 80-253-0148-6

M. Hirse- Vím jak chutná vzduch; XII.časť

30. července 2015 v 22:43 Books
O pár týdnů později se stalo něco, co mě dost vzalo. Byli jsme právě po snídani a Jesper odešel dolů do garáže, což mi umožnilo zvracet v klidu. Jinak jsem to musela vždycky od­být rychle, takže jsem mívala pocit, že jsem se pořádně ne­vyprázdnila. Toho dne jsem však měla času dost, protože Jesper šel leštit fiata, a to mu klidně mohlo zabrat několik hodin. Šla jsem do koupelny a stáhla si vlasy gumičkou. Na­pila jsem se vody z kohoutku, aby šlo jídlo lip nahoru. Když jsem dozvracela, šla jsem si k umyvadlu opláchnout obličej, ale v půli cesty jsem si to rozmyslela a vrátila se k záchodo­vé míse. Třeba se to nedostalo ven všechno, strčila jsem si prsty do krku a hned. jsem cítila, jak mi krkem teče něco studeného. Krev se vyvalila ven a já cítila, jak mi těžkne hlava.
"Panebože, umírám," pomyslela jsem si s hrůzou a běžela za Jesperem, skláněl se zrovna nad autem.
"Jespere," vykřikla jsem, sedla si ve dveřích a zaklonila hla­vu. Z nosu mi pořád tekla krev a Jesper přiběhl s kusem papí­rové utěrky.
"Doprčic, to je nechutný!" Znělo to tak naštvaně, že jsem se rozbrečela.
"Mám hrozný strach, Jespere, pomoz mi."
"A co mám podle tebe prosím tě asi dělat?"
"Neměli bychom zavolat na pohotovost?" zkoušela jsem to.
"Ne, teče ti jenom krev z nosu, jdi si lehnout." Otočil se ke
mně zády a šel zpátky k autu. Teď už jsem brečela, že by jed­nomu puklo srdce. Ach ne, teď už mě má opravdu dost. Co mám dělat?
Krvácení pomalu ustávalo, vrátila jsem se do koupelny, abych utřela krev. Jesper nesnášel, když věci nebyly pěkně čis­té. Možná by pomohlo, kdybych šla za ním a omluvila se mu. Zatočila se mi hlava, nejspíš bych si opravdu měla jít lehnout. Přehodila jsem si přes sebe obě peřiny, ale pak jsem si to roz­myslela, vstala jsem a vzala telefonní seznam. Musím zavolat doktora. Vždyť možná umírám. Srdce mi v hrudi bušilo a před očima se mi tmělo. Dál se pamatuju až na to, jak ležím na po­steli a nade mnou se sklání Jesper.
"Ty jsi snad omdlela!" Přikývla jsem a odvrátila pohled. Bylo na něm vidět, že mě má dost. Jak jsem mu měla říct, že bych chtěla, aby zavolal doktora? Měla jsem mu povědět, že si myslím, že umírám, nebo že mi v nemocnici řekli, ať zavolám, když mi bude špatně? Rozhodla jsem se pro druhou možnost, protože jsem si byla jistá, že by moje přesvědčení, že umírám, nebral vážně.
"Zavolal bys prosím doktora?" Ruce se mi třásly, když jsem ho chtěla chytit za ruku.
"Nebylo by lepší, kdybys tam zavolala sama? Co já bych jim asi tak říkal?"
"Máš pravdu." Pomalu jsem vstala a přidržovala se rámu dveří do obýváku. No jo, co on by jim asi tak řekl? Musím se vzpamatovat. Když ale teď zavolám, neřeknou jen, že se mám sebrat a jet do nemocnice nebo něco sníst? Ani oni mě určitě nebudou brát vážně: dostala jsem se do téhle situace jen a jen vlastní vinou.
"Nemáš cigaretu?"
"Myslíš, zeje rozumný kouřit, když je ti takhle?"
"Jo, to je v pohodě," hlas mi zhrubnul. Proč mi sakra nemů­že aspoň trochu pomoct, proč musí být všechno takový pro­blém? Zapálila jsem si cigaretu, nalila si půl hrnku kafe a sed­la si k telefonu. Vždycky přece můžu říct, že mi zase až tak špatně není, když budou chtít, abych tam přijela. "Pohotovost."
"Dobrý den, tady Maria Hirse. Je mi špatně." Sdělila jsem milému hlasu z druhého konce sluchátka svoje rodné číslo. "Co pro vás mohu udělat, Marie?"
"Hm, udělalo se mi trochu zle, pak jsem zvracela a pak mi tekla hodně krev z nosu."
"S nejvyšší pravděpodobností vám praskla nějaká žilka." Na vteřinu jsem zaváhala, jestli mu mám .říct, že vážím jenom 34 kilo, ale jaký by v tom byl rozdíl. Ještě by si pomyslel, že ta milá mladá slečna na druhém konci telefonuje nějaká hysteric­ká anorektička. Poděkovala jsem mu za pomoc a zavěsila. "Tak co ti doktor řekl?" tázavě se na mě zahleděl Jesper. "Myslí si, že to je jenom prasklá žilka." "Neříkal jsem to?" Podíval se na mě s pohrdáním. "Měls pravdu. Půjdu si lehnout."
Šla jsem rychle do ložnice a přetáhla si deku přes hlavu. Jestli to je jenom prasklá žilka, tak proč je mi tak divně? Vytáh­la jsem z šuplíku nočního stolku teploměr, abych se změřila. 34,9 stupňů, ten snad musí být rozbitý, přece člověk nemůže mít tak nízkou teplotu. Zkoumala jsem ho pohledem a pak ho vypnula a znovu zapnula. "34,9. Panebože, umírám!"
Převalovala jsem se ze strany na stranu a po tvářích mi tekly slzy. Co bude dál? Umírá se snad právě takhle? Tělesná teplota klesne na nulu a konec? Snažila jsem se nahmatat puls, byl velice slabý. Když jsem tepnu pořádně stiskla, napočítala jsem 48. Jestlipak prostě usnu a už se neprobudím, nebo to snad za
pár hodin všechno přejde? Myšlenky se mi honily hlavou jed­na přes druhou.
Mám zavolat mámě, nebo se mám se svým strachem svěřit Jesperovi?
Zase jsem vstala, vzala si v kuchyni jednu cigaretu z Jespe-rovy krabičky a pak šla zavolat mámě.
"Mami, mám strach, tekla mi krev z nosu a teplotu mám je­nom 34,9."
"Nebylo by lepší jet do nemocnice?"
"Ne, ani za nic, mami! Tam už mě nikdo nedostane." Rych­le jsem se rozloučila a šla si zas lehnout. Kašlu na tu pitomou nemocnici. Jestli umírám, tak mi tam stejně nepomůžou.
Následujících pár dní jsem se pořád bála, že mi zas bude špat­ně, ale když mi ani třetí den neteklo z nosu, byla jsem si jistá, že nebezpečí pominulo. Samozřejmě, že to byla jenom prasklá žilka, a to přece není nic nebezpečného, snažila jsem se pře­svědčit sama sebe.
Přece jen jsem však ze samého strachu dva týdny nevyvolá­vala zvracení. Zato jsem zvýšila denní dávku projímadla na 24 tabletek. Brala jsem je pokud možno stále ve stejnou dobu, abych neriskovala, že si zase nadělám do kalhot. Plný účinek se většinou dostavil po šesti až devíti hodinách. Pořád jsem měla křeče v břiše, ale naučila jsem se je mít ráda. Vždyť tak mi moje střeva jenom dávala najevo, že o žádné jídlo nestojí.
Zvykla jsem si na hodně malé množství jídla, a tak pokaždé, když jsem se snažila jíst trochu normálně, jsem dostala hrozné bolesti. Utvrdilo rně to v tom, že už normálně jíst nemůžu - ne snad, že bych o něčem takovém uvažovala.
Přemýšlela jsem hodně o tom, jak si uspořádat život. Budu někdy zase tak zdravá, abych mohla bydlet sama? A co škola, dokážu to dál zvládat, nebo mě síly najednou opustí? Každý den jsem na několik hodin utíkala do snů, ale nakonec nad ni­mi vždy zvítězil můj vnitřní hlas. Nemohla jsem to vzdát, zrovna když se mi povedlo váhu takhle snížit. Byla jsem pá­nem vlastního těla a hrozně jsem se bála, že tenhle pocit kont­roly nad věcmi ztratím.

Zdroj: Opis z knihy; M. Hirse ,, Vím, jak chutná vzduch'', FRAGMENT, ISBN: 80-253-0148-6

M. Hirse- Vím jak chutná vzduch; XI.časť

30. července 2015 v 22:42 Books
Jesperova matka mi často vařila. Servírovala s oblibou vaře­né ryby, přestože já jsem je odjakživa nesnášela. Ale nemohla jsem se odhodlat jí to říct. Většinou jsem všechno snědla a pak to šla vyzvracet. Moc toho o anorexii nevěděli, ani je nena­padlo, že všechno jídlo následně vyzvracím. Předpokládám, že byli přesvědčení, zeje to něco vážného se žaludkem, každo­pádně nikdy nijak nekomentovali, když jsem šla vždycky hned po jídle na záchod. Jesper se na mě zpravidla jenom zle podí­val a já na něj taky.
Skoro mi to někdy připadalo, jako že v duchu počítá, kolik peněz by mohl ušetřit, kdybych nezvracela. Měl v podstatě pravdu, když říkal, že dávat mi jídlo je vyhazování peněz. Na druhou stranu ve mně ale určitě trochu jídla zůstávalo, jinak bych přece musela zhubnout víc, říkala jsem si. Vážila jsem se každé ráno. A proč bych měla dělat nějaké výjimky jenom proto, že přišli Jesperovi rodiče.
"Vážím jen 34,2," snažila jsem se vypadat smutně, když jsem vyšla z koupelny.
"To není zrovna moc," komentoval to inteligentně můj "tchán".
"To není, ale co mám dělat?" rozbrečela jsem se nad svým osudem.
"Vem si housku!" Kývla jsem Jesperově mámě na souhlas, mazala si právě makovou housku máslem."A co Tomáš a fotbal?"
"Dneska hrají ve dvě zápas, mysleli jsme, jestli byste nešli s námi?"
Otočila jsem se na Jespera, který se už mezitím vrátil s umy­tým autem. Byla jsem si jistá, že se předtím dohodli. Jesper dobře věděl, jak je mi proti mysli stát v mraze na stadionu v Hoeje Boeje s ječící "tchyní" po boku a všema těma očima zírajícíma na moje vyhublé tělo.
"Já se bohužel musím učit," nasadila jsem nepřátelský vý­raz, "ale Jesper s vámi přece může jít."
"To je nápad," tchyně radostně přikývla a vzala si ze sáčku ještě jeden skořicový pletenec. Zahučel v ní na dvě kousnutí a kus cukrové polevy jí zůstal viset na bradě.
"Máte něco na bradě," neodpustila jsem si. Bylo mi protiv­né, když lidi měli upatlanou pusu od jídla, a většinou jsem si to nedokázala nechat pro sebe.
"A taky vypadáš staře, holka moje," řehtal se "tchán" a plá­cal se do stehen. Nevím, co na tom bylo tak směšného, ale smála jsem se nahlas s ním.
"Co kdybys jel s vašima a udělali jste si hezký den?" Jesper mě propichoval pohledem. Dělalo mu problémy rodičům něco odmítnout a teď byl mezi dvěma ohni.
"To je ale bezvadný nápad, Marie. Jsi si jistá, že se bez něj obejdeš?" zakvíkal Bjoern.
"Nebude to jednoduché, ale snad to nějak zvládnu." Jen stě­ží jsem zadržovala smích. Teď bude Jesper celou neděli s rodi­či a já budu moct dělat úkoly do školy a přemýšlet, co si dám k obědu.
Když jsem jim zamávala na rozloučenou, šla jsem se hned učit. Ráda jsem sedávala nad svými sešity a poznámkami a přehra-
bovala se v nich. Většina předmětů mi šla dobře. Jediné, v čem jsem pokulhávala, byla němčina, tam jsem musela tvrdě dřít, abych měla alespoň trochu slušné známky. Když jsem byla ko­nečně hotová s německým slohem, bylo něco po jedné, což znamenalo oběd.
Otevřela jsem lednici, abych zjistila, co tam máme. Byl tam žitný chleba a zbytky od večera, kuře na kari. Co bych si tak vybrala? Měla jsem chuť na všechno. Žaludek se mi svíral a cítila jsem známou rezavou bolest z hladu. Ledničku jsem zase zavřela, posadila se k jídelnímu stolu a zapálila si cigare­tu. Co si mám sakra k tomu obědu dát, kalorické hodnoty obou možností jsem si už spočítala. Kousek žitného chleba s rajče­tem by měl míň kalorií, ale větší chuť jsem měla na kuře. Pa­nebože, jak mi tenhle dennodenní cirkus lezl na nervy. Hlady bych lezla po zdi, a stejně jsem si nedokázala vybrat.
Co kdybych si jenom rozkrájela na osm kousíčků jablko a uvařila si kafe? Tím bych ušetřila přes 100 kalorií, které bych pak měla k dobru večer. Šla jsem zase k ledničce a vzala si jablko, po hlubším uvážení jsem došla k tomu, že se spokojím s polovinou. Ráno jsem přece snědla půlku housky s máslem, což jsem rychle z hlavy spočetla na 125 kalorií. Každý kousek jsem důkladně rozžvýkala a užívala si chuť umělého sladidla. Aspartam, což je umělá náhražka cukru, se stal teď mým nej­lepším přítelem. Sypala jsem si rozďrcené tabletky slaďiďla na většinu svých pokrmů, což byly převážně jablka a nízkotučný kefír. Obden jsem si kupovala krabičku, kde jich byla stovka, a za dva dny byla většinou prázdná. Takhle velkou spotřebu umělého sladidla jsem měla celý rok.


Zdroj: Opis z knihy; M. Hirse ,, Vím, jak chutná vzduch'', FRAGMENT, ISBN: 80-253-0148-6

M. Hirse- Vím jak chutná vzduch; X.časť

30. července 2015 v 22:41 Books
Nechtěla jsem, aby mě takhle někdo viděl. Neměla jsem chuť vymýšlet si jednu lež za druhou. Protože jedna věc byla absolutně jasná, nikdy bych nikomu nepřiznala, že mám tu směšnou nemoc - anorexii.
"Co je tohle za třídu?" Jeden milý kluk se ke mně otočil.
"Speciálka, nejseš ty ta nová, co má teď začít?"
"Jo, jsem," usmála jsem se na něj a vešla do třídy. Celá tří­da, čtyřiadvacet mladých lidí, všichni na mě koukali s otevře­nou pusou. Nevím jestli proto, že jsem byla tak hezká, nebo že jsem byla tak hubená. Vím jenom, že jsem zrudla v obličeji a koukala do země.
"Můžeš si sednout sem, jestli chceš." Vděčně jsem přikývla blonďaté dívce, která vypadala, že neváží o moc víc než 45 kilo.
"Já jsem Kamila," podala mi svou křehkou ruku a já ji vděč­ně stiskla.
Určitě to bude dobré, teď mám aspoň jednu přítelkyni. Celý den jsem se držela blízko Kamily, a když se školní den chýlil ke konci, objala jsem ji. Nebylo pochyb o tom, že je taky tak trochu outsider, a to mi vyhovovalo. Neměla jsem ještě dost sil začlenit se do nějaké větší skupiny.
Ostatní spolužáci na mě byli neuvěřitelně milí a všichni se se zájmem vyptávali na moji nemoc. Ani všechno to oblečení nemohlo skrýt, že vážím mnohem méně než ostatní, a oni zau­jatě naslouchali historce o colitis ulcerosa - dokonce i učite­lům jsem ji převyprávěla se vším všudy.
"Bylo to skvělé!" Uvařila jsem Jesperovi opravdu sváteční ve­čeři: karbanátky s osmaženou cibulkou a brambory s hnědou omáčkou. Nakoupila jsem cestou domů v malé samoobsluze
a rozhodla se uvařit mu jeho oblíbené jídlo. Teď musím tenhle vztah slepit dohromaďy, udržet se ve škole a snažit se, aby to bylo co nejlepší. Máma měla pravdu, že by to bylo na mě moc dojížďět každý den z Odense, trvalo by mi to přes tři hodiny.
Dobře že jsem tenkrát neměla ani tušení, že za půl roku to pro mě bude denní realita. Byla jsem celá zničená po sedmi dlouhých hodinách ve škole a půlhodinová cesta autobusem k Jesperovu domku mi bohatě stačila.
"Mmm, to je ale dobrota." Jesper vypadal spokojeně a mě hřálo u srdce, že mu umím udělat radost. Navíc jsem měla při­pravenou videokazetu s jeho oblíbeným akčním filmem. Já jsem snědla půlku karbanátku a dvě brambory s omáčkou, ža­ludek křičel ještě ještě, ale místo toho jsem si rychle zapálila cigaretu, abych hlad utišila. Den předtím jsem si ve městě kou­pila nové zásoby projímadla a díky tomu jsem mohla jíst po­měrně normálně. Ve škole jsem snědla půlku oříškového jo­gurtu. Když jsem ten večer usínala a držela Jespera za ruku, byla jsem šťastná.
Kruci, cítila jsem, že projímadlo už začíná působit. Domů to nemůžu stihnout, už to na mě jde. Snad bych si mohla zajít na záchod v samoobsluze. Ale co když mi to nedovolí a já to už neudržím. Ne, musím rychle domů, vezmu to zkratkou přes pár zahrádek. Žaludek se mi stahoval, zatracený pitomý křeče. Kdyby člověk jen přetrpěl to svinstvo na záchodě, a bylo po všem. Ale mě vždycky bolelo břicho ještě půl hodiny po tom. Už to nešlo vydržet, zahlédla jsem Jesperův domek na konci ulice, ale už jsem dál nemohla. Hanbou mi bylo do breku. Ta­ková ostuda, nadělat si do kalhot v osmnácti, nenáviděla jsem se za to. Cítila jsem, jak mi to stéká po stehnech a slzy už mi taky tekly proudem. Rozrazila jsem dveře, běžela do koupelny, ječela jsem a rvala ze sebe šaty. Kam až to všechno zašlo, co se mnou bude?
Opláchla jsem oblečení pod kohoutkem a zapnula pračku. Tohle se nesmí nikdy nikdo dozvědět.
"Jak se máš?" ptala se máma vesele.
"Mám se dobře, je fajn, že zas chodím do školy." Skutečně mi dělalo dobře chodit opět do školy, našla jsem si i dost přátel a v sobotu jsem měla jít poprvé na party.
Domluvila jsem se s Kamilou, že tam přijdeme spolu - sa­mozřejmě až po večeři.
"Stejné bych tam nemohla nic jíst, Kamilo, vždyť víš, kvůli těm mým střevním problémům." S pochopením přikývla a já
jí byla vděčná. Rozhodla jsem se, že si naliju trochu rumu do velké láhve lehké coly. Jesper byl rád kvůli mně. Udělá ti dob­ře, když se dostaneš mezi lidi, prohlásil. Já bych si však ze všeho nejradši někam zalezla jen sama s novou kuchařkou, kterou jsem si koupila v knihkupectví. Namluvila jsem Jespe-rovi, že se chci naučit vařit poctivá stará jídla, což byla konec­konců svým způsobem i pravda. Ale že se také ráda trápím prohlížením lákavých obrázků chutných pokrmů, to jsem sa­mozřejmě neprozradila nikomu.
"Vypadáš skvěle," s uznáním jsem si prohlížela Kamilu. Vza­la si na sebe přiléhavé černé šaty a opravdu jí to moc slušelo.
"Díky," sklopila stydlivě oči, bylo jasné, že na komplimenty není zvyklá. Její nohy vypadaly v černých silenkách hodně štíhle, imponovalo mi to. Já si na sebe jako obyčejně vzala troje kalhoty a nahoru dlouhý černý svetřík.
Přestože jsem bojovala o každé deko, nebylo to tak, že bych si sama neuvědomovala, jak jsem hubená. Vím, že u většiny anorektiček to tak není, ale pokud jde o mě, tak já nikdy nemě­la sebemenší chuť svoje vyzáblé tělo někomu ukazovat kromě nemocnice. V nemocnici mě bavilo pozorovat ty šokované ob­ličeje, ale tam to bylo tak nějak legální, protože to bylo v ne­mocničním prostředí. Každé ráno jsem se oblékala v koupelně a na noc jsem si brala dvě pyžama. Pořád mi byla zima, těles­nou teplotu jsem měla neustále jenom 35,7 stupňů.
Když jsme dorazily na party, byla v plném proudu a zdálo se, že jsou všichni rádi, že jsem také přišla. Většina z nich mě, myslím, litovala - nádherná modelka, co pracovala v cizině, a teď je z ní jenom kost a kůže. Posadila jsem se ke kamarád­kám ze třídy a za chvíli padla otázka, které jsem se obávala.
"Nemáš chuť ještě na něco k jídlu?" Chystali se ohřívat spoustu toastů.
"Nemám hlad."
"Ale něco sníst by ti rozhodně prospělo," ozval se jeden kluk z druhého konce místnosti.
"Nech toho, je nemocná," zavolala na něj Trine z mojí třídy. Usmála jsem se na ni, bylo to od ní moc milé, že se mě zastala. Dotýkalo se mě, když ostatní dělali narážky na moji nízkou váhu. Někde uvnitř v skrytu duše jsem toužila po tom trochu přibrat, ale nešlo to. Hlas v mém mozku mě všude pronásledo­val a já jsem se neodvažovala neuposlechnout jeho příkazy ze strachu, co by se stalo potom.
Druhého dne ráno jsem slyšela někoho chodit po kuchyni.
"Haló," volala Jesperova máma. Koukla jsem na hodinky, bylo čtvrt na deset. Dostala jsem se domů až v půl druhé a řek­la Jesperovi, ať mě ráno nebudí. Tak co proboha dělá jeho má­ma u nás v kuchyni v neděli ve čtvrt na deset?
"Spíš ještě?"
"Ne, vůbec ne," zavolala jsem na ni. Co si asi myslí? Že se válím v posteli, protože se mi nechce vstávat? Ne, byla jsem skutečně unavená, ale to jsem si nemohla dovolit jí říct. Jespe­rovi rodiče nám nesou snídani, tak to abych radši vstala. Při představě rozkrojené housky s máslem se mi sbíhaly sliny v puse. Nemělo by vadit trochu toho teď po ránu sníst, vždyť když jsem se vážila v noci po příchodu z párty, měla jsem je­nom 34,5 kilo.
"Dobré ráno!" Objímala jsem se s Kirsten a s Bjoernem. "KdejeJesper?"
"Šel umýt auto. Slíbili jsme, že mezitím připravíme snída­ni," řekla zvesela Kirsten. Ne že by Jesperovi rodiče nebyli
milí. Chtěli pro nás jen to nejlepší. Jenom nepochopili, že by­chom ocenili, abychom o jejich návštěvách věděli dopředu. Nebo alespoň já, Jesper, ten jim sám dal klíče. A oni toho bez zábran využívali. Od té doby, co jsem se sem přestěhovala od matky, objevovali se tu bez ohlášení několikrát za týden. Vím, že o mě měli starost, a samozřejmě i o svého synáčka, který měl teď na krku anorektičku.


Zdroj: Opis z knihy; M. Hirse ,, Vím, jak chutná vzduch'', FRAGMENT, ISBN: 80-253-0148-6